Řeka byla plná života a umírání. Její duch byl toho všeho tichým každodenním svědkem. Třeba rybí potěr - sledoval, jak vyráží vstříc neznámu. A taky, jak rychle se jím jiné ryby nakrmí. Neměl jim to za zlé. Bytosti se kolem něj rodily a umíraly stejně, jako žluté stulíky rostly a uvadaly.
Dopolední slunce se odráželo na vysokých skalních stěnách zahrady. Miska bujné zeleně skrytá v hlubinách Paláce byla jediným místem, kam se světlo dostávalo bez potíží.
V těch místech krajinu pohltil les, šedý a holý, plný doznívající zimy. Stínil úzká údolí mezi skalami a šplhal se nad nimi, stoupal na hřbety kopců a padal do tmavých strží. Tu a tam doubek, štíhlé břízy se držely pospolu v malých rodinkách, po úbočích stály buky a někde se nad všemi ostatními tyčily kučeravé hlavy borovic… Tím lesem se...
Strachova otázka byla jedna velká nezastíraná podezřívavost ve čtyřech slabikách. Stál ve dveřích a sledoval každý její pohyb, jakoby tušil nějakou nepravost.
"Tváříš se nějak kysele," poznamenala Hela, když nalila čaj do všech tří šálků.
Smyčec houslí ustal v pohybu v půlce taktu. Hannes se podíval z vrby na zem, odkud k němu vzhlíželo malé děcko. Holčičce bylo tak šest, měla na sobě ostře růžové plavky s volánkem a lízala zmrzlinu ve stejně jedovaté barvě.
Vesnice byla zoufalá. Zemřelo už šest místních a nikdo nevěděl proč. Nemoc, která dokázala zdravého, silného člověka dostat do hrobu během několika málo nocí, byla krutá a úplně neznámá. Proto se teď vyděšení lidé shromáždili v chýši místního šamana.
Na obloze mizely poslední červánky. Proti nim se tyčila temná hmota budovy ústavu. Za okny se rozsvěcovaly první bílé zářivky - nemocniční pokoje.
Byl letní večer. Na černé hladině se odrážely dlouhé žluté obdélníky hospodských oken. Do tmy se rozléhal družný hovor a někdo vytáhl kytaru.