Pohádky

Jakmile začal advent, vysedávala víla Amálie netrpělivě na kmeni padlého stromu na břehu, pozorovala svoje tůně a čekala. A konečně, jedné vlhké, chladné noci, kdy se nad vodou válely cáry mlhy a zem byla prokřehlá, se dočkala. Nad hladinou se objevilo modravé světýlko.

Starat se o řeku dá spoustu práce. Vodník Hannes o tom věděl víc než kdokoli jiný. Jeho Labe bylo patnáctou nejdelší řekou na světadílu a patřil k němu bezpočet přítoků, tůní, potoků, slepých ramen a mok řin. Mnohé měly vlastní strašidla, o jiné se staral jen Hannes sám.

Jeseň, paní podzimu, byla krásná. Když převzala vládu nad během roku od Léta, oblékla své zlaté šaty a spolu s ní se do zlata začala oblékat i krajina. I slunce babího léta bylo zlaté, s hedvábnými nitkami pavučinek a zářivými drahokamy vodních kapek na nich. Když pak přišly podzimní mlhy, byl to jen obláčkový kožíšek jejího pláště. Jenže jak...

Do lesa kolem tůní usedlo léto. Přišlo znenadání, přineslo s sebou polední horka a stíny pod stromy a především: přišly s ním teplé noci plné mihotavých lesních světýlek.