Kabát pro vodníka
(Sklenice hvězd)
Starat se o řeku dá spoustu práce. Vodník Hannes o tom věděl víc než kdokoli jiný. Jeho Labe bylo patnáctou nejdelší řekou na světadílu a patřil k němu bezpočet přítoků, tůní, potoků, slepých ramen a mok řin. Mnohé měly vlastní strašidla, o jiné se staral jen Hannes sám.
Dneska ho zrovna jedna taková velká tůň čekala. Bylo třeba zkontrolovat hnízda volavek, postarat se o poupata leknínů a rozřezat sítě pytlákům. Hannes u toho naštvaně mumlal něco o lenoších, kterým je to k řece plné ryb moc daleko. V tůni žily vzácné druhy, které rozhodně nepatřily na pánvičku.
Bylo krásně, začátek léta. Teplo pod vodou i nad ní. Vodník ještě obcházel tůň kolem dokola, a aby mu nebylo horko, pověsil si kabát na blízký doubek a s ním i svoje milované housle. Málokdy někam vyrazil bez nich. Když měl hotovo, ještě se mu nechtělo z malebného koutku přírody. Slunce hřálo, řekl si, že se jen na chvíli natáhne do trávy.
"Jen na minutku zavřu oči," pomyslel si – a usnul.
Probudil ho zlomyslný smích a divná slabost. Sotva otevřel oči, hned věděl, jak hroznou, začátečnickou chybu udělal.
Odpolední sluníčko se posunulo a poklidně vytáhlo z vodnického kabátu poslední kapky vody. Ale hlavně kabát už nevisel na větvi – držel ho v ruce jeden z pěti pytláků. Stáli kolem vodníka, zle se šklebili a spásná voda jim zůstala za zády…
Hannes se tak tak vyškrabal na nohy. Dobře věděl, co věděli i pytláci: vodnická síla i kouzla se ztrácí, když šos vodníkova kabátu vyschne.
O krok ustoupil. Neměl tušení, jak se z téhle šlamastyky dostat.
"Tady už sítě ničit nebudeš, hastrmane," sevřel prostřední z pytláků kabát v ruce.
"Škodíte vodě," odsekl vodník. Jestli tohle dopadne špatně, prosit o milost nebude.
"A co z toho!" Pětice se přiblížila.
Hannes se zoufale rozhlédl. Jediná kapka vody by mu stačila… Jen kousek před ním se třpytilo pár kapek v listech pampelišky – zapomenutá vláha z nočního deště. Hastrman se vrhnul kupředu.
První rána však dopadla dřív, než stihl mokré lístky sevřít v dlani.
V tom se zvedl ostrý vítr. Rval listí ze stromů a točil se na trav na tém břehu. Pytláci si vyměnili zmatené pohledy. Vodník přece kouzlit nemohl, ne? Nevypadal na to.
Vítr měl náhle drápy a zuby. Dral košile, nechával šrámy na kůži, trhal vlasy. Chlapi vyděšeně vzali nohy na ramena.
"Jsou to čáry!" křičeli, když utíkali pryč.
Jak byli pryč, vítr ztichl.
Hannes se opatrně natáhl pro odhozený kabát.
V tom vítr foukl naposledy. Z tůně se zvedla vodní sprška a rázem tu stál tucet rusalek. Bílé a s velkýma očima, s vlasy které jim splývaly z ramen jako řetízky deště, s temnými tvářemi, které se jemně blýskaly perletí… V pozdním slunci vypadaly skoro nepatřičně. Měsíční paprsky by jim svědčily víc.
Hannes se narovnal. "Vděčím vám za pomoc."
Nejstarší sestra vážně zvedla jeho kabát: "Není zadarmo."
Vodník zachmuřeně přikývnul. S rusalkami nikdy nic nebylo zadarmo.
"Zatančíš si s námi!" zatočila se jedna z mladších sester.
"Až do rozednění!" přidala se další.
Když jim dlužil tanec, musel tedy tančit. Smrtelníky umí rusalky tancem utýrat. Vodník s nimi držel krok snáz. Ale když Měsíc vystoupal k půlnoci, i jemu už docházel dech.
"Tancujete celou noc na stejnou písničku," opřel si ruce o kolena, aby si aspoň na chvilku odpočinul. Nechtělo se mu přiznat, jak moc už se mu třesou nohy únavou.
"Tancujeme vždycky na stejnou písničku!" volaly rusalky a táhly ho zpět do kola. "Na tu, kterou nám hraje noc!"
"Zahraju vám veselejší, zatančíte si docela jinak," lákal je vodník a zvědavé rusalky ho propustily k houslím.
A když Hannes začal hrát, roztančily se s nadšením nanovo. Takhle jim noční vítr nikdy nezazpíval. Hastrman znal na sto písniček. Svižné kousky střídaly táhlé melodie a naopak. Úsvit poprvé zastihl rusalky unavené z tance, zatímco Hannes ještě nepřestal hrát…
Tak si vodník vysloužil svůj kabát nazpět – a na památku si odnášel novou výšivku na lemu rukávů. To do temně zelené látky rusalky vetkly první ranní paprsky a bílý opar nad tůní.