Sklenice hvězd

(Sklenice hvězd)

Do lesa kolem tůní usedlo léto. Přišlo znenadání, přineslo s sebou polední horka a stíny pod stromy a především: přišly s ním teplé noci plné mihotavých lesních světýlek. 

Víla Amálie, která u těch tůní žila, se na ně nemohla vynadívat. Když mezi nimi v noci tančila, byla si úplně jistá, že to musí být hvězdy. Určitě. Však jim na obloze muselo být o samotě smutno – tady v lese, s nočními tvory, bylo veseleji. Jistě se tu hvězdy chtěly proletět a udělat všem radost svojí září. Amálie by nejraději alespoň jednu z nich chytila do ruky a nosila ji v kapse sukně, ale ať se snažila, jak se snažila, nepovedlo se jí to. 

Na druhý den se pak vydala k řece, kde žil její soused, zdejší vodník. Když mu v kuchyni domku na břehu řeky vypravovala všechno o létajících hvězdách, Hannes kouřil dýmku a pozorně ji poslouchal. Nakonec se ale zasmál a zavrtěl hlavou: "Amálko, to přece byly jenom světlušky. Docela obyčejní brouci, žádné hvězdy." 

Víla se na něj zmateně podívala. O vodníkovi si vždycky myslela, že je chytrý, ale tohle byl naprosto jistě nesmysl.

"Brouci jsou jenom brouci, Hannesi. Neumí svítit, to ví každý," zamračila se a odsunula svůj hrnek s čajem stranou. 

Hannes se jí to sice pokusil vysvětlit, ale Amálie byla neoblomná, jak jenom tvrdohlavá víla dokáže být. Musel se plést, ani on nemohl prostě znát všechno. 

Nakonec to vodník vzdal a sáhl do kredence pro sta rou sklenici od okurek. "Tak běž a nějaké si pochytej." 

A přesně to víla udělala. Od setmění lovila v lese světýlka. Se sklenicí to šlo mnohem snáz, a nakonec měla v rukou svůj vlastní kousek noční oblohy. Teď už mi Hannes bude muset věřit, pomyslela si spokojeně a nesla mu sklenici k řece. 

Cesta z lesa byla dlouhá a než došla, rozednilo se. Jen noc trochu vybledla do šírání, byli ze všech jejích krásných hvězdiček ve skle rázem oškliví černí brouci. 

To ráno našel vodník uplakanou vílu sedět na trávě na břehu. V rukou svírala sklenici od okurek a nebyla k utišení. Po skle zatím lezly malé světlušky. 

"Zlobí se na mě, Hannesi!" úpěla Amálka. "Chytila jsem je a teď jsou moje hvězdičky zakleté v brouky a ani trochu nesvítí!" 

Vílí neštěstí bylo navlhlé, ukňourané a hluboké jako její tůně. 

Vodník si povzdechl a posadil se vedle ní: "Tak nebreč. Počkej do večera a dobře to dopadne. Uvidíš, zase se rozsvítí." 

Víla se na něj s nadějí podívala: "To je kouzlo?" 

Hannes se nadechl, že jí to ještě jednou pořádně vysvětlí, ale nakonec si to přece jenom rozmyslel. Usmál se a jenom přikývl: "Ano. Je to kouzlo." 

A jak řekl, tak se stalo. Jakmile padla noc, její sklenice se zase rozsvítila. Amálie už o vodníkově moudrosti znovu nepochybovala a s úctou nesla světýlka zpátky k tůním. Pustila je zpátky na svobodu. 

Nechtělo se jí riskovat, že se budou hvězdy hněvat.