Polabské bludičky

(Adventní pohádky)

Jakmile začal advent, vysedávala víla Amálie netrpělivě na kmeni padlého stromu na břehu, pozorovala svoje tůně a čekala. A konečně, jedné vlhké, chladné noci, kdy se nad vodou válely cáry mlhy a zem byla prokřehlá, se dočkala. Nad hladinou se objevilo modravé světýlko.

Amálie rázem nadšeně vyskočila ze svého místa. Bludičky! Křehounká světla, která se sem v téhle roční době ráda vracela. Víla hned vběhla nad hladinu za nimi. Sukně a dlouhé vlasy jí vířily vzduchem a bludné světýlko se pohupovalo kolem ní.

Jenže… kde byly ostatní? Bludičky se málokdy zjevovaly úplně samy. A tahle se celá třásla.

"Snad nejsi nemocná?" natáhla k ní ruce víla a bludička do nich vděčně vklouzla. Bylo to jako držet velký chladný míč ze zářící mlhy. Světýlko tichounce zakňouralo. Kolem byla pustá noční tma.

Amálie ji pohladila, jak se jenom taková bludička dá pohladit: "Když ti není dobře, musíme tě vyléčit," zamračila se, "a já vím přesně, co k tomu potřebuješ."

Vodníka uprostřed noci probudily rány na dveře. Usnul sotva před chvílí, měl za sebou dlouhý den, kdy připravoval řeku na zimu. Teď se tedy se zíváním dovlekl ke vchodu:

"Půlnoc je pryč, co tu vyvádíš?" ptal se své sousedky víly ještě dřív, než pořádně otevřel dveře.

"Hannesi! Musíš nám pomoct!" prohlásila Amálie rozhodně a protože ji ani nenapadlo, že by mohl odmítnout, rovnou napochodovala do kuchyně i s bludičkou. Na hrncích v kredenci se odráželo slabounké nadpřirozené světlo.

"Pomoct s čím?" podivil se vodník, který ještě stál překvapeně u vchodu.

"S nemocnou bludičkou! Objevila se u mě úplně sama!"

Teď si teprve Hannes pořádně prohlédl světýlko, které držela v rukou. Svítilo slabě a nepřestávalo se třást. Vodník naklonil hlavu na stranu, přemýšlel.

"Teď je jejich čas," uvažoval, "bludičky by teď měly být v plné síle. Co se asi téhle stalo?"

"Zachráníš ji ale?"

Hannes se usmál: "Musela se jenom ztratit ostatním. To víš, že ji dáme do pořádku."

Bludičky patří k vodě. A tahle byla zdejší, polabská, tím si byl vodník jistý. Pak existoval jeden jednoduchý všelék.

"Počkej tady," řekl a vzal si do kapsy malou skleněnou láhev s uzávěrem. Bude jí třeba na zvláštní vodu. Potom se vrhnul do proudu. Vodníci umí měnit podobu a Hannes nejraději svojí řekou cestoval v podobě zlatého pstruha. Letěl jako šipka proudem vzhůru, nejprve dlouhou polabskou nížinou, pak podhůřím, rychlostí myšlenky stoupal proti proudu až do hor, k labským vodopádům. Teprve tady, kde se voda hnala s řevem přes skály a kde byla nejdravější, na sebe vzal svoji pravou podobu. Opatrně šplhal po skále, nohy mu klouzaly po mokrém kameni. Ještě kousek se natáhnout k vodě padající z hor dolů - a už naplnil lahvičku. Dole byla řeka mohutná, ale pohodlná. Tady, těsně pod prameny, měla ještě čerstvou sílu - a tu bude bludička potřebovat.

Když se vrátil, víla už se mezitím o pacienta postarala, jak nejlépe uměla. Vzala velký kulatý hrnec, vystlala ho polštářem, na něj usadila bludičku a přehodila přes světýlko deku, aby mu nebyla zima. Celé to trochu připomínalo strašidelnou modrou lampičku.

"Máš?"

Vodník otevřel láhev s vodou. "Mám."

Jen ji bludička ucítila, zamžikala. Když vyndali polštář a vyměnili ho za vodu, sama se nad ní usídlila jako kvočna v kukani. Po chvíli začala vydávat mnohem jasnější světlo.

"Teď už jen musíme zavolat ostatní!" rozhodla Amálie a popadla hrnec za ucha. A už se hnala ven, nad hladinu řeky. Hannes čapl svoje housle a vyběhl ven za ní a hned začal hrát. Písnička byla svižná a dost hlasitá, aby ji zaslechly bludičky na kilometry daleko.

Vodník hraje na housle, víla se ve veselém tanci točí nad vodou s hrncem v rukou, v hrnci sedí sílící bludička.

A tu najednou se za vílinou sukní zjeví jedno, dvě, tři světélka. A už jich je tu v zástupu sedm, už deset, už dvanáct - a tu třináctá bludička vyskočila z hrnce a přidala se k ostatním. Teď už se netřásla. Zářila a tančila, jak housle žádaly.

Nebyla už sama - byla uzdravená. Nad zimní řekou se chladnou nocí začal snášet k zemi první sníh