3. díl

"Ty ses zbláznil!"

Poodešli od kvílící stařeny. Matyáš si na věc udělal názor okamžitě.

"Stačilo ji vyslechnout pod nějakou záminkou tady, v skrytu!"

"Nechce tu být," pokrčil Hannes rameny.

"Je to jenom smrtelný svědek!"

"Je to taky oběť," opravil Matyáše Stín.

"Je to člověk," namítl vltavský vodník, "aťsi je oběť, nám nepřísluší."

"Jak to, že ne?" ozvala se pobouřeně jindy mírná Vesna, "nosila a porodila dítě z našeho světa! Žila celé měsíce, ne-li déle, v jezeře. Duch jí uškodil - a my se k ní teď máme obrátit zády?"

"Máme nějaká pravidla," procedil Matyáš skrze sevřené zuby.

"Na kterých nesejde. Dal jsem jí slib," opáčil Hannes a jeho tón nepřipouštěl námitky.

Vltavský vodník se nadechl, ale to už se k němu naklonil Stín se zubatým úšklebkem: "Nenamáhej se, Matyáši. Tady Hannes si nemůže pomoct. Jak přijde na šlechetné záchrany, je v tom jako ryba ve vodě…"

Hannes po něm střelil ostrým pohledem, ale neřekl nic.

"Ale do Paláce nemůže," pokračoval Stín věcně, "vyděsilo by ji to k smrti."

Labský vodník vydechl a připravil se na další kolo námitek: "Nemyslel jsem Palác. Může zůstat v říčním domku. Stejně tam teď sotva budu - a dům je zpola na souši."

Teď se do diskuze jízlivě vmísila Samhain: "Vodní duch ji věznil v jezeře a ty jí nabídneš útočiště u sebe doma? Geniální plán, vodníku."

"Nabízíš snad vlastní dům, sestřičko?" přidala se Živa jedovatě. Labského vodníka měla docela ráda. Léto v jeho poříčí bylo zpravidla plné barev a plodů. Zato Jeseň jí nezřídka šla na nervy.

"Běž, Johannesi," utnula půtku svých sester Morana, než Samhain stihla odseknout. "To děvče si vytrpělo svoje. Věřím, že u tebe bude v bezpečí a my ještě budeme potřebovat její svědectví. Bude-li k tobě mít důvěru, dozvíme se víc."

Tím bylo rozhodnuto. S Moranou se přeli málokdy.

Netrápili ji dlouhou cestou. Čtyři sestry dokázaly otevřít bránu mezi dvěma místy pro kohokoliv a bez nutnosti projít přes pozemky Paláce.

Doprovázel ji jen Hannes, protože nebylo třeba mladou ženu děsit ještě víc.

V říčním domku se rozsvítily svíce na stole, mezi něž matka uložila své dítě. Tohle byla první věc, o kterou bylo třeba se postarat. Štičí šupina umožní lidem kráčet pod hladinou, ale také duchům kráčet mezi lidmi. Hannes se do blízké vsi vypravoval poměrně zřídka, ale dost často na to, aby si tam zámožného pána z nedaleka pamatovali. Rozmluva s knězem pak zabrala jen chvíli. Matka je vdova. Dítě přišlo o život při nešťastné nehodě. Přineseme je v zavřené rakvi. Je děcko pokřtěné? Přirozeně, to je zbytečná otázka. Chvála pánu, kostel bude mít dost peněz na novou střechu.

Mladého pána kněz vyprovázel z fary s úklonou.

Pak už stačilo navštívit jen truhláře.

Pohřeb proběhl brzy.

Říční domek měl prostornou, vzdušnou světnici s okny otočenými k cestě podél lesa i nad třpytivou hladinu. Podél zdi se vešla lavice na přespání právě tak pro jednoho.

Žena, jejíž jméno, jak se ukázalo, bylo Eilike, postávala nerozhodně v síni. Co se mělo vykonat, bylo vykonáno. Poslední dny prožila v milosrdné mlze, ale ta se začínala protrhávat.

"Můžeš tu nějaký čas zůstat, ale nemusíš," prošel kolem ní vodník a opřel se o těžký dubový stůl. "Budu s tebou ale ještě potřebovat mluvit. Tedy, pokud chceš, aby byl Vipera potrestaný za to, co udělal."

Ještě stále s sebou trhla při tom jménu. Ale přikývla. Zatím to Hannesovi muselo stačit.

"Budu tu celkem vzato málokdy. Když už, přespávám stejně dole, v řece. Nebudu tě rušit," pokračoval věcně. "Jídlo najdeš ve spíži, o to se nemusíš bát."

Eilike sklonila hlavu.

"Kde je?" zopakovala otázku, na kterou ještě stále neměla odpověď. Vodník zvážil, co jí může říct a jak. Ptala se ze strachu z vraha? Nebo ze strachu o něj? Nebo z nějaké těžko srozumitelné směsi obojího? Tohle by Stín posoudil lépe, jenže ten tu teď nebyl.

"Daleko," řekl nakonec, "v Paláci pod zemí, kde čeká na soud. Nemůžou ho soudit lidé, ale my ano."

Eilike křečovitě sevřela ruce složené v klíně a neřekla vůbec nic, ani se nepohnula. A tak se vodník dal do přípravy čaje na základě přesvědčení, že tím se málokdy dá něco zkazit. Musel ji tu teď nechat o samotě, ale aspoň ji mohl nechat samotnou s horkou konvicí na stole.

Když odcházel, mladá žena stále ještě stála v chladné síni.

Napadlo ho, že není vůbec jisté, že ji v domku ještě najde, až se vrátí. Pro jistotu zajistil, že ji řeka neutopí.

Zatímco venku houstla večerní tma, v Paláci hořela všechna světla. Chystalo se první slyšení a jen pro tento účel Stín otevřel Lesní sál. Elegantní a obrovský obvykle sloužil k opulentním plesům. Svoje jméno získal pro schopnost otevřít elegantní podloubí do útešné lesní zeleně, přestože jindy se nacházel hluboko pod povrchem jako všechny ostatní části Paláce. Ale dnes ne. Dnes zůstaly jeho stěny šedé a kamenné. Pod širokým schodištěm teď stál dlouhý stůl, za který co nevidět zasedne Rada. Z bočních portálů sem proudili duchové a mnoho z nich přispěchalo do Paláce jen proto, aby o tenhle proces nepřišli. Šuškanda se mezi duchy vždycky šířila rychle a o žádném dítěti nikdo neslyšel několik set let. Jen před stolem Rady zůstával prostorný půlkruh prázdného místa. Tam předvedou Viperu - i svědky, bude-li třeba.

Svět duchů měl mnoho pravidel a málo zákonů. Zvyklost přikazovala, že zatímco vyšetřovat přečiny mohli členové Rady jakkoliv, jak uznali za vhodné, slyšení před Radou byla veřejná. Důvod byl prostý: přestože v Radě zasedal Stín, Sestry a vždy tři významní představitelé dotčeného rodu - ať šlo o vodní nebo lesní národ, temné duchy i jiné - rozsudek musel obstát před davem. I když shromáždění nemělo ani poradní právo, mohlo rozhodnutí odmítnout a donutit Radu pokračovat.

Jednoduché zřízení, které vypovídalo mimo jiné o tom, jak vzácná zasedání Rady ve skutečnosti byla. Většinu menších sporů urovnali místní správci. Například vodníci jako Matyáš či Hannes pečovali o rozsáhlá území svých poříčí a běžně řešili sporné hranice, osobní křivdy nebo potíže se smrtelníky, ať už způsobené jim anebo jimi.

Viperův čin se ale vymykal i případům, které už Rada řešila.

V sále se rozléhal šum polohlasých rozhovorů. Diváci postávali u zdí, sedali si na zem i na lavice a vyčkávali. Všichni pozorovali mohutné dveře nad schodištěm. Mezi nimi i Gabra a její sestry. Když se konečně se zaduněním otevřely, sálem proběhla vlna vzrušeného šepotu.

První přicházely Sestry. Vesna v jasných barvách jara v podobě mladé dívky s hedvábnými vlasy, které v měkkých vlnách padaly až k zemi. Paní léta Živa v dlouhé říze vyšívané zářivými květinami, s korunou zlatých vlasů. Jeseň, krásná a odměřená v tlumených barvách svého období. A konečně Morana, s proměnlivou tváří všech věků a bílýma očima, s hlavou zavinutou v závoji barvy šedého ledu.

Za nimi šli vodní duchové, v pláštích svých vod. Muirgel v ocelově šedé rozbouřeného moře, s nezbytnou tulení kůží přes ramena a s perlami v černých vlasech. Hannes v temně zelené lužních lesů a hluboké vody. Matyáš v zeleném plášti zdobeném nachovou a zlatou barvou královského města. Teprve za nimi přicházel sám Strach ve své obvyklé černé, okraje pláště se na podlaze vlnili jako hádci a rozplývali se ve vzduchu. Široké rukávce byly protkané téměř neznatelnou zlatou nití. Na jeho pokyn se dveře zavřely a světla v sále, očarované koule světla vznášející se pod stropem, se přeskupila. Teď osvěcovala stůl i prostor před ním.

Členové rady sestoupili po schodišti a zasedli na svá místa.

Pod schody se se neslyšně otevřely mnohem menší dveře a z nich vyšel obviněný vodník. Neměl pouta, ale po boku mu šli obrovští stínoví psi, bestie s úzkými čenichy a ostrými zuby. Strachova stvoření. Díky nim nebylo pout třeba. Vedli ho přímo před Radu.

Vodní duch se zmateně rozhédl po zšeřelém sálu, jakoby tak docela nechápal, kde se to ocitl. Šel poslušně, teď už v žaláři strávil dva dny a nedostatek vlastního živlu ho připravil o většinu sil.

Potom jako první promluvil Stín - poprvé a až do rozsudku naposledy vzal na vědomí přítomnost přihlížejícího davu:

"Soudní Rada byla svolána, aby posoudila případ Vipery, správce jezera vysoko v Gabrétském lese. Z toho, co je Radě známo, vyplývá, že se smrtelnou ženou zplodil dítě a to dítě posléze také sám zabil. Rada viděla tělo nemluvněte a pokládá za nepopiratelné, že šlo skutečně o naše dítě a že bylo skutečně zavražděno a to hrubou silou."

Dav opět zahučel. I když tohle všechno už věděli, pobouřilo je to znovu.

"Vipero z jezera," obrátil se Stín k vodníkovi před ním, "tebe obviňujeme ze svévolné vraždy ducha. Z výjimečně závažného zločinu na dítěti, které bylo stvořením víry a od svého zrodu bylo jedním z nás. Tohle a všechna další slyšení, ať poslouží k odhalení pravdy, k tvému očištění, pokud ses neprovinil, nebo potrestání, pokud se zločin stal tvojí rukou."

Svoji řeč Stín zakončil tradiční slavnostní formulí. Od téhle chvíle už se všechno dění přesouvalo jen do rukou Rady a předvolaných.

Právě proto se slova chopil Matyáš z Vltavy: "Řekni nám, Vipero, co se stalo před třemi dny a co víš o dítěti, které přišlo o život násilím?"

Vodník z jezera nejprve mlčel. Měřil si je všechny pohledem a teď, když tu tak stál, se mu z tváře vytrácel strach a nahrazoval ho vzdor.

"Před třemi dny odešla moje žena za svou matkou," promluvil konečně, "pořád se mě na ni ptala, chtěla ji navštívit… Svolil jsem. Jen mi musela slíbit, že se vrátí. A to neudělala."

"Nevrátila se?" ujistila se věcným tónem Morana.

Vipera stiskl zuby: "Je to lhářka."

Matyáš si cosi poznamenal na pergamen před sebou a opřel se lokty o stůl: "Říkáš, že je lhářka. Co se stalo, když jsi zjistil, že ti lhala?"

"Dostal jsem vztek," odpověděl Vipera bez zaváhání, "šel jsem za ní a-"

"To není pravda," poznamenal Stín klidně a opřel si bradu o dlaň. Pozoroval teď vodníka, jako podivuhodného brouka. "Nedostal jsi vztek, ale strach. Vrátil se i teď, sotva sis na tu chvíli vzpomněl. Vidím to. Proč o něčem takovém lhát?"

Vodník s sebou trhnul a psi okamžitě zavrčeli.

"To není pravda! Nemám strach z ničeho a z té ženské už vůbec ne!"

"Zvláštní," usmál se Stín, "to bys byl první, koho jsem kdy potkal, kdo se nikdy ničeho nebojí. Ale pokračuj. Vydal ses tedy za ní."

Bylo patrné, jak s vodníkem vztek a ponížení lomcují. Pak teprve odpověděl: "Jen jsem ji chtěl odvést zpátky domů. Nechtěla. Ani se mnou nemluvila, jen ta její matka… Ječela na mě. Urážela."

"Jak tě urážela?" zeptala se Muirgel.

"Různě. Že jsem příšera… a vrah."

Vodní duchové v Radě si vyměnili pohledy. Známá obvinění - a ne nedůvodná. Smrtelníci měli z duchů často právem hrůzu. Pod hladinou se přirozeně nemluvilo o vraždách a zabíjení - jen o topení a o tom, že si voda má právo nechat, co do ní vstoupí. Přesto by málokterého vodníka zaskočilo, když ho čas od času někdo označil za vraha. V tomto ohledu si smrtelníci zasloužili trochu pochopení.

"A co sis o tom myslel?" pokračovala pak Muirgel.

Vipera uhnul pohledem. Vzpomínka ho doposud pálila. "Nepřišel jsem nikomu ublížit. Chtěl jsem jenom, aby se Eilike vrátila domů. Čekal jsem celou noc, ale nedodržela slovo."

Stínovi neuniklo, jak dokonale se vodník vyhýbal samotnému činu. Kvůli domácí hádce tu přece nestál. "Co přesně ti to slíbila, Vipero?"

Vodník zvedl hlavu a v očích se mu zableskla křivda: "Jasně jsem jí přikázal, že se vrátí do večera! A že se nesmí té pijavice nahoře ani dotknout!"

Sálem to zašumělo, i mezi členy Rady proběhl neklid.

Hannes se naklonil kupředu, ruce složené na desce stolu, ale Morana ho předběhla:

"Zakázal jsi své ženě dotknout se vlastní matky? Proč?"

Vipera se k ní nevraživě otočil: "Přirozeně proto, že by mě přestala milovat."

Morana povytáhla obočí a podívala se na Matyáše s Hannesem. Tohle si žádalo vysvětlení od vody. Nicméně ani jeden z vodníků, jak se zdálo, nerozuměl přesně, co tím Vipera myslí. Na druhou stranu, v obou klíčilo stejné podezření. Slova se ujal Hannes a dával si pozor, aby udržel klidný hlas:

"Zkusme se kousek vrátit. Jak přesně se smrtelná Eilike stala tvojí ženou?"

Vodník z jezera pokrčil rameny, ta otázka mu přišla dokonale banální: "Prostě poslechla volání vody. A jakmile vkročila do jezera, patřila mi."

V síni se rozhostilo absolutní ticho. Pod Moraninou rukou se rozšířila pavučinka ledu.

"Měl jsi nejprve v úmyslu ji utopit?" zeptal se labský vodník.

"Ne," podíval se na něj Vipera zmateně, "líbila se mi. Žila u jezera."

Hannes se nezmohl na slovo. Jen se ztěžka opřel ve svém křesle. Ne každému v síni bylo ale tak dokonale jasné, co se stalo, protože se znovu ozvala Morana: "Mohli by nám pánové z řek vysvětlit, co přesně je volání vody?"

Matyáš si odkašlal. I on měl pocit, že mu vyschlo v hrdle.

"Volání vody je technika, kterou zná každý vodník. Patří k těm nejstarším," vysvětloval, "ale používá se především k záměrnému lovu. Dnes se na ni díváme jako… na řekněme spornou. Zákon vody říká, že co do ní vkročí, to jí patří. Ale volání nutí člověka, aby k vodě přišel a nebezpečí se vystavil. Přímo obchází jeho svobodnou vůli - i když při dostatečné opatrnosti je možné mu vzdorovat. Při té - anebo pokud se oběť dotkne jiného smrtelníka, zejména toho, který o ni má starost. Pak kouzlo zmizí."

Znovu si odkašlal, dokonce i jemu zněl celý ten výklad školometsky. Aspoň proti tomu, co právě od Vipery slyšeli. "Tak jako tak se předpokládá, že ten, kdo volání použije, loví duši, ne manželku," dodal znechuceně.

O stůl kleply ostré nehty Samhain.

"Matyáši, je takové zneužití kouzla zločin?"

Všechny oči se upřely na vltavského vodníka, který byl ze všech nejzběhlejší v takových otázkách. Ten ale zavrtěl hlavou: "Není. Lze to považovat za vážný prohřešek proti dobrým mravům, ale neexistuje precedent, v jehož světle by to byl zločin."

"Škoda," poznamenala zachmuřeně Samhain a podívala se znovu na Viperu. "Možná i tohle ještě napravíme…"

"To bychom tedy měli," zavrčel Hannes, kterému se to celé ani trochu nezamlouvalo, "Eilike jsi tedy vlákal do jezera, přinutil jsi ji, aby se stala tvojí ženou a to všechno jen proto, že jsi ji chtěl? Jako obyčejnou věc, jako se jednomu zachce pěkné ryby?"

Stín vedle něj varovně sykl, poznal, že z přítele teď mluví vztek.

Vipera ale prudce zvedl hlavu: "Vysmíváš se mi? Já jsem svoji ženu miloval! Udělal jsem všechno proto, aby byla šťastná!" vykřikl rozzlobeně - a ublíženě. "Všechno dostala, i to děcko měla, ale byla snad vděčná? Poslušná, to ano," zasmál se skřehotavě, "poslušná, dokud nad ní byla zavřená hladina. Ale celou dobu si jenom stěžovala! Nic jí nebylo po chuti, vůbec nic! Pořád jenom fňukala a škemrala, ať jí pustím domů! To bych byl blázen, kdybych ji nechal jít jen tak!"

Jeho výbuch Radu překvapil. Před nimi stál, v jejich očích, únosce a vrah - a přece mluvil, jako kdyby se příkoří stalo jemu.

Všeobecné ohromení prolomil až Stín: "Jak došlo k smrti tvého a Eiličina syna, Vipero?"

Vodníkovi poklesla ramena a sklopil zrak.

"Já jsem nechtěl, aby to došlo tak daleko. Čekal jsem… Jenže ona se nevracela a to děcko pořád křičelo… Ani pro něj se nevrátila. Měl jsem hrozný vztek," podíval se na Stína, "i ten strach. Že se to všechno pokazilo. Zasloužila si potrestat. Zasloužila si taky přijít úplně o všechno."

"Zabil jsi to dítě?" zeptal se Stín přímo.

Vipera přikývl a neřekl už nic víc.