4. díl

Půlměsíční síň byla vítaným útočištěm před nesčetnými zraky obecenstva. Veřejné slyšení skončilo a tak se Rada přesunula sem, aby se poradili o rozhodnutí.

Matyáš Vltavský se posadil ztěžka do křesla u krbu. Stálo jich tu dnes příhodně přistavených osm v širokém půlkruhu, ne obvyklé dvě, v nichž obyčejně sedával jen Stín a Hannes, pokud se tu zastavil.

"Slyšeli jsme přiznání," konstatoval, "můžeme vynést rozsudek."

"Myslím, že opravdu můžeme," přikývl Stín a posadil se také, "co potřebujeme vědět víc?"

Na rameni se mu sevřela ruka s dlouhými pěstěnými nehty. Zaryly se tak hluboko, až strnul. Samhain měla své způsoby, jak dát najevo nelibost.

"V žádném případě!" vyštěkla a opřela se o Stína. "Nejde jenom o tu vraždu. Je to horší."

Do dalšího z křesel zapadl Hannes a natáhl se po sklenici vína, která se už šikovně vznášela nadosah. "Pro jednou souhlasím s Jesení," řekl podmračeně, "jde o mnohem víc."

"Vidíš?" podívala se Samhain z výšky na Stína, "dokonce i támhle vodník souhlasí."

Stín si povzdechl. Ti dva se nesnášeli a byl to on, kdo stál ve všech jejich sporech uprostřed

"Tak na čem jste se tak vzácně shodli a nám to uniká?" zeptal se. Mezitím se ke krbu usadily i ostatní - zbývající Sestry i selkie.

"To děvče pro něj nebylo nic. Jenom majetek," zavrčela Samhain a konečně se také posadila na své místo, "dost na tom, jak zneužil to kouzlo. Ale nazývat ji pak svojí ženou?"

Ale Stín jen zavrtěl hlavou: "Chápu, ale duchové svádí smrtelníky na scestí všemi možnými způsoby odjakživa. Tenhle je sice výjimečně odporný, ale… to trestat nemůžeš."

Hannes se naklonil kupředu a rázně odložil sklenku na stolek.

"Posloucháš se vůbec, Schatten? A poslouchal jsi jeho?" vyštěkl. Teď měl pozornost všech. "On o ní ani jednou nemluvil jako o smrtelnici. Nemá jen pocit, že má právo hrát si s člověkem. Vipera je přesvědčený, že takhle se chová manžel!"

Kolem krbu se rozhostilo zamyšlené ticho. Bylo výrazně snazší pochopit ducha, který si pohrával s člověkem, než něco, co pojmenovali Samhain s Hannesem.

"Ty si myslíš," nadhodila opatrně Muirgel, "že by se třeba k rusalce choval stejně?"

"Já si myslím," odpověděl Hannes temně, "že už se to stalo. Musíme vyslechnout Gabru. Když přišla, děsila se toho, co by mohl udělat jejím sestrám. Kolik znáte rusalek, které se bojí svých sousedů vodníků?"

Víno ve sklenicích bylo rudé a těžké. A vynikající, jako každé v Paláci. Právě teď zvolna kroužilo v Živině sklenici. Letní paní přišlo poněkud podchlazené, což uměla snadno napravit. Z její sklenky se šířila plná vůně. I ona přemýšlela o tom, co už slyšeli - a kde to slyšela jinde.

"Tohle je lidská konstrukce, Johannesi. My takhle nepřemýšlíme."

"Ne," souhlasil vodník, "ale Vipera ano. To se nestalo jen tak."

Vesna se choulila se svém křesle. Víc než ostatní nedokázala zahnat obraz dítěte v zšeřelé chalupě. "Pak tomu musíme porozumět," řeklo Jaro, "aspoň tolik dlužíme tomu, koho jsme ztratili."

Pohlédla na Moranu vedle sebe. Zimní sestra jen přikývla a natáhla ruku. Na bledé dlani se zhmotnil malý hranostaj s černým čeníškem. Jeden z jejích pěti zvědů. Zvířátko zapanáčkovalo, seskočilo z její ruky do klína a na zem a zmizelo ve stínech.

Morana vzhlédla k ostatním: "Pak nám už nesmí uniknout nic. Ani jediná myšlenka v žaláři."

Stín se konečně natáhl pro vlastní sklenku.

"Ráno předvoláme Gabru."

Do rána zbývalo několik málo hodin. Dopili a vytratili se pryč. Někteří do komnat Paláce, jiní domů nebo kamkoliv potřebovali.

Netrvalo dlouho a Hannes stál na břehu své řeky. Teď, uprostřed noci, byla v domě úplná tma.

"Ani nevyšla k vodě," ozval se mu hedvábný hlas za zády. "Byla to hodně nudná hlídka."

Usmál se a otočil se po hlase.

"Věděl jsem, že ji svěřuju do správných rukou, Elvírko."

Rusalka se přátelsky ušklíbla, objala ho kolem krku a políbila na tvář. Jestli vodník čekal víc, nezasloužil si to. Mohla se nudou ukousat, zatímco všichni ostatní byli v Paláci.

"Tak povídej, Hannesi," posadila se do chladné trávy, "o co všechno jsem přišla?"

Natáhl se vedle ní. Nebe nad nimi bylo plné hvězd.

Stín tuhle ložnici neměl rád. Palác měl pohodlnější komnaty, pokoje s výhledem na třpytící se jezero - ale Samhain měla nejraději tuhle komnatu v nejvyšším poschodí. A protože tu dnes zůstávala, byl tu i on, alespoň na chvíli. Měli už takovou dohodu. Proto teď ležel na posteli a zíral do tmy. Zrovna jemu nebránila vidět víc, ale na kamenném stropě nebylo co pozorovat.

"Přemýšlel jsi někdy o manželství?" zeptala se Samhain, pohodlně zabalená ve svých přikrývkách.

To byla řečnická otázka, poznal to podle tónu.

"Nijak zvlášť," poznamenal tedy.

"Nechápu, proč se za tím někdo žene," prohlásila znechuceně Jeseň. "Všechno to napodobování smrtelníků…"

"Myslím, že svatby jsme ale vynalezli my," namítl Stín.

Odfrkla si a odpověděla: "Protože jsme se snažili dohnat a předehnat tu celou tu jejich představu lásky. Na co jsou všechny ty sliby a závazky? V životech, jaké žijeme? Říkám ti, že duch, který se o to bude snažit, se zákonitě musí zbláznit."

Otočil se na bok a konečně se na ni podíval: "Vipera se zbláznil už před tím, jak to tak vypadá."

Zamračila se. Nepovažovala za šťastné sem to jméno teď tahat. "Žádné to nikdy neměl. To, co měl, bylo ledacos, ale manželství určitě ne. Jenom šílenec může žít s vlastním vězněm a říkat tomu manželství."

Stín se zeširoka usmál: "Mě jenom překvapuje, jak moc tě to rozčiluje, Samhain. S tebou si nikdy nikdo nedovolil jednat takhle povýšeně."

"To je otázka sestersví mezi ženami."

"Viděl jsem tě zavést lidí do mlhy, ženské taky."

"Kratochvíle. To na principu věci nic nemění."

"Taky se umíš proměnit ve vítr, světlo nebo strom."

"A?"

"...A nic," řekl Stín a políbil ji, i když ji nemiloval, ani ona jeho, jenže se znali už strašně dlouho a celou tu dobu je spojovalo vlákénko rostoucí podzimní tmy a skomírajících dnů na sklonku roku. Spolu byli o něco méně sami.

"Nerozumím jen jedné věci," řekla Elvíra, když jí Hannes dostatečně vylíčil dosavadní průběh soudu. "Proč zrovna oni? Dítě je tak neuvěřitelná vzácnost… kudy a jak asi proudila víra, že si vybrala zrovna tyhle dva."

Vodník se už jen těžko bránil spánku.

"Třeba tam mají nějaký potok, co zrovna potřeboval správce s rodinnou historií, co já vím."

"Tak ten teď stejně přijde zkrátka," odpověděla Elvíra nespokojeně. "Přitom představ si, že by dítě dostal někdo takový jako ty nebo já!"

Hannes prudce otevřel oči.

"To si zrovna tak dobře můžeš představovat, že tě voda utopí nebo se jednou šťastně vdáš," namítl.

Elvíra povytáhla obočí: "Tak to druhé snad je o chloupek pravděpodobnější."

"A dítě zas o stádo ovcí nepravděpodobnější," pokrčil rameny Hannes, "víš, že jsem v životě předtím viděl jen jedno takové? Ještě za starého letopočtu. Ale je pravda, že rodiče byli oba duchové."

"A jak dopadlo?"

"Dobře. Je pánem lesa někde na východě."

Oba o tom chvíli přemýšleli. Doopravdy to byla cizí, těžko srozumitelná představa. Vodník vzal rusalku bezděky za ruku.

"Řekl nám, že ji miluje," uvažoval Hannes nahlas, "prý pro ni udělal všechno, co mohl, aby byla šťastná…"

"Tak to jsem před těmi vdavkami doopravdy v bezpečí," poznamenala Elvíra.

"Jak to myslíš?"

"To ty mi leda tak vymyslíš nezáživnou práci na celý večer," dobírala si ho a Hannes se zasmál.

"Nevymyslel jsem ti přece práci," odpověděl, "zapojil jsem tě do případu. Vím, že se na tebe můžu spolehnout."

"Jak romantické."

"Ptal jsem se tě, jestli ti to nevadí," řekl Hannes trochu dotčeně.

Vadilo, nevadilo, Elvíra mu vlastně nikdy neodřekla nic.