5. díl

Nad řekou se v bílém oparu zvedalo slunné ráno. Ani troška z něj se ale nedostala do cely uprostřed labyrintu chodeb Paláce, kterou strážili černí psi. Vipera tam neseděl v absolutní tmě jen díky drobnému kulovitému světlu, které se plulo pod stropem. Trochu jako slunce vysoko nad hladinou za zimního dne, napadlo ho, když ležel na nepohodlném lůžku a sledoval, jak se světlo zvolna pohupuje. Najednou se posadil. Cela vypadala dokonale prázdná. Jenže Vipera měl s prázdnotou rozsáhlé zkušenosti. Poznal, že se právě rozpustila.

"Ukaž se mi," řekl polohlasem. "Neublížím ti."

Ze stínu v rohu se ozvalo výsměšné zavrčení.

Moranini hranostajové by se nebáli nejspíš ani živelní pohromy.
 

"Spala jsi?"

Hannes se domů vrátil před hodinou a od té doby v jeho vlastní kuchyni probíhal podívný tanec. Rád by sobě i Eilike uvařil ranní čaj a zjistil, jak se jeho neobvyklý host měl. Mladá žena ale vypadala rozhodnutá, že je příprava snídaně její práce. Nakonec to vzdal a posadil se ke stolu. Sledoval ji při práci, trochu nejistou v cizí kuchyni. Postupně na stůl položila horký čaj, med i misku s nakrájenou zeleninou a chlebem. Přiložila do kamen.

"Co si chceš uvařit k obědu?" zeptal se a usrknul z čaje.

Nervózně se po něm ohlédla a pak znovu popostrčila polínka ve sporáku, než konečně zaklapla dvířka topeniště.

"Polévku z řepy. Našla jsem ji ve spíži. Jestli to nevadí?"

"Proč by mělo," pokrčil rameny, "můžeš si vzít, co chceš."

Sklopila hlavu, cosi zametala kolem kamen.

"Eilike."

Ztuhla.

"To je hlavně tvoje snídaně," usmál se, "mě by stačil i jen ten čaj."

Žena se nadechla a vydechla a usadila se ke stolu, jako by právě splnila rozkaz. Hannes ji pozoroval a přemýšlel, jak se zeptat na všechno, co on a Rada budou potřebovat vědět, když se i otázka na oběd jevila jako příliš nebezpečná.

Nakonec si povzdechl: "Podívej, nemusíš být tady. Pochopím, jestli… Prostě ti asi dokážu najít jiné místo. Třeba někde ve vsi? Tady jsi v bezpečí, ale možná bys byla raději mezi lidmi."

"Ne," řekla Eilike a odložila chleba, který zrovna vzala do ruky. Na vodníka se ale nepodívala. "Jsem ti vděčná, že mě tu necháváš." Odmlčela se, polkla a pokračovala: "Naučila jsem se i podvodní kuchyni. Můžu ti uvařit."

"Nepřivedl jsem tě sem, protože bych potřeboval hospodyni," zavrtěl Hannes hlavou, "jsi můj host."

Eilike přikývla a se sklopenou hlavou se vrátila k jídlu. Chvíli tak spolu mlčeli. Potom se vodník přeci jen odhodlal: "Včera jsme ho vyslýchali. Ptali jsme se ho na to, jak jste spolu žili…"

Mladá žena nezvhlédla, ale pronesla kamsi k misce se zeleninou: "Ve vsi jsi použil nějaké kouzlo. Vypadal jsi pak jako obyčejný člověk."

Hannes zmateně přitakal, nebyl si jistý, kam tím míří.

"Užitečné kouzlo," poznamenala Eilike tiše, tentokrát ke svému hrnku.

"Ano, to je," přikývl nejistě znovu. Teprve potom se dovtípil: "Mluvilo by se ti se mnou snáz, kdybych vypadal jako člověk?"

Zase to krátké přikývnutí.

"Na tom nic není," usmál se vodník. A skutečně, stačila jedna šikovná šupina v botě a proměnil se. Až teď se na něj Eilike dokázala podívat. Hannes v lidské podobě měl stále stejně černé oči a zrovna tak zvlněné vlasy, jako předtím, jen teď byly tmavě hnědé. I kůži teď měl docela obyčejnou, světlou, jako někdo, kdo málo chodí na sluníčko. Co zelená barva normálně skryla, to byly světlé pihy na tvářích.

"Lepší?"

"Děkuju ti," vydechla Eilike, "je." Ukousla si obloženého chleba. "Já jsem si ho nevybrala," dodala potom. To on si vybral mě."

"Proč jsi zůstávala?"

"Musela jsem, hladina se pro mě nikdy neotevřela. Zuřil, když jsem chtěla utéct. Tak jsem to pak přestala zkoušet," odpověděla a unaveně se na vodníka podívala. "Snažil se, abych tam byla šťastná. Jsem si tím jistá. Myslím, že nechtěl být tolik sám."

Hannese překvapilo, kolik pochopení pro Viperu Eilike měla.

"Říkal jsi, že jste ho vyslýchali…" zaváhala, ale pak pokračovala a zaháněla pláč: "Pověz mi, prosím tě, lituje toho?"

Nechtěl jí lhát, k ničemu by to nebylo.

"Lituje, že o tebe přišel," potřásl hlavou, protože jemu samotnému to přišlo odpudivé, "ale toho, co udělal tvému dítěti, toho ne. Zatím se nám v Radě zdá, že to ani dost dobře nechápe."

Otřela si slzy a rychle se napila čaje.

"Neměl ho rád," řekla po chvíli a tentokrát měla v hlase čistou nenávist, "kdyby měl, všechno bych mu odpustila. Zůstala bych, snad bych se ho i naučila mít ráda, jak chtěl. Ale když se maličký narodil, znamenalo to pro něj jenom to, že mě k sobě připoutal dalším řetězem. Nic víc."

"To je zvláštní," pronesl Hannes opatrně, "protože duchové děti obvykle nemají. Vlastně jsou velmi, velmi vzácné. Takže když už se narodí, vážíme si jich. Celé okolí je chrání, pokud může. Proč to s Viperou bylo jinak?"

Překvapeně vzhlédla: "Okolí? Nikdo tam nebyl. Jenom já, on a dítě."

"NIkdo?" ujišťoval se Hannes, "nikdo nikdy nepřišel? Ani rusalky, ani lesní duchové, ani bludičky…?"

Zavrtěla hlavou. Ne, život v jezeře byla jedna dlouhá, nepřetržitá samota. Ani nevěděla, že někdo jiný vůbec je.

Hranostaj se nakonec nechal přesvědčit - nejvíc ze všeho vlastní zvědavostí. Vodník neměl nic, co by mu nabídnul, jen otevřenou dlaň. Drobné bílé zvířátko se příblížilo nejdřív podezřívavě, ale pak už se nechalo podrbat za ušima. Vipera se usmál. Doma si taky nejlépe rozuměl s rybami.

"Máš mě hlídat?" zeptal se hranostaje.

Šelmička zacvakala zuby. Co jiného by tady asi měla na práci.

Vodník si na lůžku přitáhl kolena pod bradu a dál prsty hladil hranostaje po hebkém kožichu. Bylo lepší nebýt sám.

Šelma stvořená z čisté zimy trpělivě seděla a kolem ní se šířil chlad.

Hannes si oblékl plášť a chystal se k odchodu. Eilike ho nakonec nechala sklidit stůl, což považoval za pokrok. Shodit lidskou podobu si ale netroufal.

"Pane Johannesi?" oslovila ho - poprvé za ty tři dny, co tu byla, "odcházíš zase k soudu?"

Protože se ptala na něco, co bylo zjevné, hádal, že se za tím skrývá nějaká žádost. Přikývl.

"Potřebuješ mi ještě něco říct, než půjdu?"

Eilike udělala pár váhavých kroků k němu: "Ne, to ne, ale… chtěla bych jít s tebou. Měla bych tam být."

"Palác není místo v lidském světě. A je plný takových, jako jsem já. Nejen vodníků, různých duchů," namítl.

"Je to moje povinnost."

"Povinnost?"

"Je to pořád můj muž."

Hannes na ni zůstal zírat. Po tom všem, co mu teď řekla? Ale Eilike vypadala neústupně.

"Nemůžeš se na mě ani podívat, pokud nevypadám jako člověk," řekl, protože mu to připadalo úplně vyšinuté.

"Zvládnu to."

"Bude tam i Vipera."

"Právě proto."

"Eilike, nic mu nedlužíš…"

Žena sepnul ruce před sebou a stiskla je tak, až jí zbělely klouby. Jakýkoliv zápas se v ní odehrával, byl zuřivý.

"Jsem jeho žena, Johannesi. Na tom se nic nezměnilo. I když jsem si to nevybrala. Jiné si taky nevyberou. Jestli ho odsoudíte, dobře. Ale mám tam být."

"Nejsi jeho žena podle vašich zvyklostí ani podle našich!" vyštěkl Hannes, kterého její rozhodnost začínala děsit. Nedovedl si představit, že tohle pochroumané stvoření odvede do Paláce a posadí do Lesního sálu mezi ostatní. "Nevzala sis Viperu před vaším Bohem," argumentoval horečně, "a nevstoupila jsi do toho svazku dobrovolně. Náš svět takové manželství ani nezná! Ať ti Vipera tvrdil cokoliv, byla jsi prostě jeho kořist."

Eilike se na něj podívala se stejně vzdáleným výrazem, jako když prve odmítla vrátit se k matce: "Nikomu jinému jsem se nikdy nedala. Nikomu jinému jsem neporodila syna. Nezáleží na tom, kdo je ani co udělal. Znám svoje povinnosti manželky."

Myslel si něco o šílenství, ale nakonec souhlasil, že udělá, co bude moci. A že se pro ni vrátí, pokud bude zbytek Rady souhlasit.

Vyprovodila ho mlčky.

Rada znovu zasedala. Šum v sále byl tentokrát silnější než včera a pod prastarými kamennými oblouky se neslo člověk, je tu člověk.

Eilike seděla na dřevěné lavici po straně, ale hned v první řadě. Zpoza stolu ji pozoroval Hannes, opět ve své obvyklé podobě. Nespouštěl z ní oči a doufal, že žena neomdlí. Bledá na to byla dost, i když se ji snažil na zdejší shromáždění připravit, jak nejlépe uměl.

"Ještě ti to připadá jako dobrý nápad, Hansi?" naklonil se k němu Stín.

"Nepřipadalo mi to tak ani na vteřinu," odpověděl Hannes a nedokázal v těch slovech úplně skrýt obavy. "Ale těžko jí budeme přikazovat, co smí a nesmí. Toho už si zažila dost."

Stín pokrčil rameny. V Radě se nakonec shodli, že by její svědectví přede všemi ještě mohlo být užitečné. I když to co už věděli od Hannese, mělo také svoji cenu.

Na opačné straně sálu seděl se svými černými zubatými strážci Vipera a i on povážlivě zbledl, když ji tu uviděl.

"Rada předvolává Gabru, starší sestru rusalek z Gabrétského lesa," oznámil Stín a rusalka se skutečně zvedla z kruhu svých sester a přišla blíž, do půlkruhu před Radou. Po cestě sekla po Viperovi pohledem, který mít hrany, uměl by otevírat žíly.

"Starší sestro, ty jsi nám celý případ přišla oznámit," pokračoval pak Stín přímo k ní. "Můžeš zopakovat celé Radě, co jsi té noci viděla?"

Rusalka se tentokrát podívala na druhou stranu, na Eilike. Trochu se jí příčilo vzpomínat tu na události, které museli být pro mladou ženu nejstrašnější v životě. Ale tohle si vybrala sama…

"Už k večeru přišla bouřka," začala mluvit Gabra, "nečekali jsme ji a nic na ni neukazovalo, takže to bylo hned zvláštní. Zhoršovalo se to… Celou noc. Byly jsme si jisté, že to jde od jezera." Odmlčela se. "Pak najednou, nad ránem, všechno na okamžik ztichlo. To už jsem byla na cestě, podívat se, co se to děje. V tom tichu byl slyšet dětský pláč - a pak nic. Pak výkřik, lidský, vyděšený. A znovu se spustil déšť."

Gabra se znovu ohlédla po Eilike a tišším hlasem dodala: "Přišla jsem dost včas na to, abych viděla, co leželo před prahem."

"A co tam leželo?" zeptal se suše Matyáš, protože soud si nevystačí s náznaky.

Starší sestra zúžila oči: "Dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy." Pak si povzdechla. "Vlastně jsme jen čekaly, kdy se něco stane."

"Proč?" položil očividnou otázku Stín.

Gabra se na něj nevesele podívala: "Protože Vipera byl problém už roky. A o ní," kývla hlavou k Eilike, "už jsme nějaký čas věděly. Tedy ne přímo. Ale u jezera stál jenom jediný dům a když z něj zmizelo mladé děvče - no, rychle se roznesly klepy."

"Jak jste věděli, že je to pravda?"

"Popravdě, protože to dávalo smysl," pokrčila rameny Gabra. "Když jsem ráno přišla… nečekala jsem, že uvidím takové krveprolití. Ale do nějaké míry se to dalo čekat."

Hannes zamyšleně ťukal nehty do stolu a pak položil otázku: "Z jakého důvodu, Gabro? Rusalky většinou se svými sousedy vychází."

Starší sestra se odmlčela. Přemýšlela, jak popsat, jaký Vipera byl.

"Dlouho jsme žily bez vodníka. Tam nahoře byly bažiny a jezero, my a jen občasný pocestný. Je to tak tři sta let, co se v lesích začalo usazovat víc lidí… A pak se objevil i Vipera."

Členové rady se po sobě podívali. Tři sta let znamenalo, že byl jezerní vodník mladý. Strašně mladý.

"Myslely jsme si, že budeme jezero sdílet a že mu zpočátku pomůžeme. Vím, že to vodníci mají těžší než my, které přicházíme do sesterstva, není to lehký úděl, přijít ke své vodě sám," pokrčila rameny, "byla jsem připravená stát se dobrou sousedkou. Však dole v lese také máme jiné sousedy a vycházíme spolu dobře. S kým bychom měli vycházet lépe, než se svým vodníkem?"

To bylo víc než řečnická otázka. Vodníci a rusalky tvořili v téhle zemi jeden společný vodní národ a i když se jedni bez druhých obešli, společně se jim žilo snáz. Pokud byla sesterstva na tom či kterém místě dřív, než vodník, představovala pro nového ducha řeky nebo jezera často první známé. Starší sestry to věděly a přestože byly svrchovanými paními vlastního území, často braly vodníky pod svá křídla stejně, jako nové sestry. Tak měl Matyáš a jeho bratři - protože Vltava jako jedna z mála řek měla vodníků víc - Marianu a její sestry a říkalo se, že tahle rusalka je jediná bytost na světě, před kterou Matyáš dobrovolně srazí podpatky. O tom si Hannes mohl nechat leda tak zdát, i když byla Vltava přítokem jeho řeky a teoreticky se tak Vltavští odpovídali právě jemu. On sám zase měl Vesper a její rusalky. Strávil věčnost tím, že se s ní hádal, ale pokud byste ho doopravdy nechali na suchu, musel by přiznat, že především první staletí mu dala řadu nevyžádaných a ostrých, ale po čertech dobrých rad.

Gabřino očekávání, že stejně pomůže i ona Viperovi, bylo tedy zcela na místě a každý v sále to chápal.

"Ukázalo se ale, že s tím nový vodník nesouhlasil," pokračovala Gabra lakonicky. "Nakonec jsme mu radši šly z cesty."

"Územní spory jsou časté," sepnul špičky prstů Matyáš, "mezi vodníky a rusalkami ale málokdy vedou k dlouhodobým rozepřím."

Přikývla: "Ani my jsme to tak nechtěly. Mokřady jsou rozsáhlé a věděly jsme, že vodník jinou možnost, než jezero nemá. Doufala jsem, že tím se vztahy mezi námi uklidní." Starší sestra se nadechla a založila si ruce na prsou: "Jenže to se nestalo. Vipera nás nesnášel - nebo hlavně mě. Snad se ho dotklo, že jsme vůbec kdy chtěly zůstat… Nějaký čas to bylo plné naschválů. A pak se věci uklidnily a Vipera skoro zmizel z našeho života. Na chvíli."

"Vyhýbaly jste se mu?" zvedl obočí Stín.

"Ne. To spíš on nám. Prostě byl buď v jezeře anebo mizel někam k lidem. Dolů, do údolí. k dřevařúm. Sotva jsme ho potkaly. A později," uhnula pohledem, " později už jsem přikázala sestrám, ať se mu za každou cenu vyhnou."

"K tomu jsi musela mít jistě vážný důvod," poznamenal Hannes, který cítil, že se blíží k jádru věci.

Kdesi v davu dokonale ztichla skupinka rusalek.

"Po tom, co se stalo Anně, ano," souhlasila Starší sestra, "byl to vážný důvod.

Anna měla s mladým vodníkem soucit. Říkala si, že samota je strašlivá a i když byly vztahy mezi sestrami a vodníkem napjaté, nezasloužil si být tak sám. Vždyť tady nahoře už nikdo jiný než ony nebyl. Přela se o tom se Starší sestrou několikrát. Také za ním začala chodit, za Viperou. Zpočátku to bylo milé. Jindy nedůtklivý vodník roztál, když konečně pochopil, že se s ním Anna nepřišla dohadovat o území. Šli spolu dokonce na jednu slavnost slunovratu. Čím hlubší jejich vztah ale byl, tím víc se cosi měnilo. Najednou ji nebral vážně. Posmíval se jí. Začínal se chovat, jako by měl právo o ní rozhodovat.

"Annu zajímal, ale nechtěla ho tak, jako on ji," sklouzl hlas Gabry ke staré, dosud nevychladlé zášti. "Vipera nebyl zrovna uctivý. Zažívala to Anna i jiné mé rusalky. Poznámky. Posměšky. Nároky, na které neměl nejmenší právo. A potom…," zavřela na okamžik oči, "Anna se k nám vrátila uplakaná. Řekla, že kdyby byl smrtelník, utopila by ho na místě. Tehdy jsem vydala ten zákaz."

Představa tehdejších událostí byla natolik nepříjemná, že se ošili snad všichni vodní duchové v sále. Ne že by mezi nimi nebylo na tisíc sporů, neshod a nezřídka staletí kultivovaných přátelství, nicméně to, o čem mluvila Gabra, bylo něco jiného. Čišel z toho nedostatek respektu a ten pro ně byl takřka nepochopitelný.

Kdo ho ale chápal dokonale, byla selkie Muirgel. Znala ho, jen v trochu jiné podobě.

"My žijeme jinak než vy rusalky," usmála se na Gabru smutně, "a bohužel vím dost přesně, co máš na mysli. Mé sestry žijí v moři, ale na břehu se setkávají s lidmi. Nejedna takové zacházení zažila… Jsme mírný národ. K naší smůle, v tomhle případě. Přišly bychom o méně tuleních kůží, kdybychom každého takového jednoduše utopily, jak navrhovala Anna."

Sál ocenil její poznámku tlumeným smíchem.

"Jenže Vipera není člověk," pokračovala Muirgel, "jak sis jeho chování vysvětlovala ty?"

Gabra po vodníkovi střelila pohledem.

"Byl tím horší, čím víc času trávil dole. V posledních pár letech k nesnesení."

Muirgel přikývla, dostala svoji odpověď.

V sále se zaleskla tenounká vrstva ledu na stěnách, když promluvila Morana: "Může tvá slova potvrdit rusalka Anna?"

V sále se zvedla štíhlá žena s tmavou tváří rusalek. Stříbrné vlasy měla svázané v silném copu.

"Můžu," řekla a došla před Radu. Gabra ji chytila na okamžik za ruku a Anna se na ni vděčně usmála. Před Radou ale musela stát sama.

"Všechno, co moje Starší sestra řekla, je pravda. Scházela jsem se s Viperou celé roky a pokládala jsem ho za přítele. Zpočátku to tak opravdu bylo. Uměl být milý, laskavý…"

Členové rady, jeden jako druhý, upřeli oči na vodníka. Tohle bylo poprvé, kdy ho někdo chválil. Annu sledoval se zaťatými zuby.

"...jenže ode mě zjevně čekal víc, než přátelství," pokračovala rusalka, "pak byl čím dál tím nejpříjemnější. Nejhorší to bylo, kdykoli se vrátil od lidí. Sedával tam s nějakým Kroupou - a ten byl očividně studnice samých pravd a mouder," ušklíbla se. "S naší Starší sestrou se odmítal bavit, nejdřív pro spory o jezero, pak pro spory kvůli nám a nakonec, jak to tak vidím, protože je ženská. Taková byla Kroupova škola," uzavřela uštěpačně.

I Eilike viděla nenávist, s jakou se Vipera na Annu díval. Rozuměla jí, vodník nesnesl posměch ani kritiku. To si ověřila na vlastní kůži.

Třásly se jí ruce a tak je obtočila kolem těla.

Hannes nebyl jediný, kdo si všiml, jak se mladá žena choulí na své lavici. Vesna vstala od stolu Rady a došla až k Eilike, která ucukla, když se k ní krásná dívka přiblížila a posadila se k ní.

"Neboj se," řekla Vesna. Z čistého vzduchu vytáhla zlatobílý plášť a přehodila ho Eilike přes ramena. Byl z látky jemné jako vánek, ale hřál jako jarní slunce v květnovém sadu. Žena vydechla úlevou, to teplo pronikalo do hloubky, až někam na dno duše.

Vesna se usmála a vrátila se na své místo.
 

Její sestra se zatím v tichosti poradila s Radou. Potom se Morana obrátila k sálu: "Rada předvolává vodníka Viperu."

Vrávoravě vstal a černí psi s ním. Nehnuli se od něj na krok. Někde v šeru sálu se mihla bílá skvrnka s korálovýma očima. Vipera ji zahlédl a zarazil se. Na okamžik to vypadalo, že zapomněl na soud i sál, ale pak se vzpamatoval a postavil se Radě.

"Hodně jsme toho o tobě teď slyšeli," opřela si Živa bradu do dlaně a chopila se slova. "Co nám k tomu povíš ty?"

"Že jsou všechny ženské stejné!" vyštěkl vodník, "Ani jedné se nedá věřit. Gabra mě nesnášela od samého začátku. A že mám právo mít hlavní slovo ve vlastním domově, tomu se odjakživa odmítala podřídit."

"Tak Starší sestra se odmítala podřídit?" zopakovala Samhain zvolna, jako když přede kočka. "Zajímavá volba slov, na vodníka."

"Jezero je moje," zavrčel Vipera, "jen se zeptej támhletěch," pohodil hlavou ke druhé straně stolu, kde seděli Hannes a Matyáš, "jestli by se dělili o svoje vody s takovou smečkou."

Támhleti prožili společný náhlý a intenzivní pocit studu za to, že vůbec patří ke stejnému rodu.

"Ty si myslíš, že ne?" usmála se mile Samhain.

Vipera se jenom pohrdavě ušklíbl.

Samhain se pohodlně opřela ve svém křesle: "Pokud je mi známo, duch-správce je vždy svrchovaným pánem svého území, ať už je jakékoliv. Zároveň jsem přesvědčená, že Matyáš i Hannes by radši podstoupili stoleté sucho, než by si znepřátelili Starší sestry kolem svých řek. Pánové?"

Jeseň byla expertem na chytré jedovaté urážky. Ačkoliv s ní oba vodníci v podstatě souhlasili, taky měli nějakou vlastní hrdost.

Matyáš si odkašlal a řekl: "Jednou z povinností vodníka je udržovat kolem své vody mír a dobré vztahy."

"Neneseme odpovědnost jen za vodu v řece," přikývl vážně Hannes, "poříčí je svět se vším a každým kdo v něm žije."

Samhain se usmála ještě víc. Ani nemusela dodávat: A taky by vás za zlomek tohohle Vesper i Mariana bez váhání usušily na kameni jako vykuchané ryby a vy to moc dobře víte.

Věděli to.

"Tak vidíš," obrátila se zpátky k Viperovi, "nesouhlasí s tebou."

Vodník se zamračil, ale víc se s ní nepřel.

"Je pravda, co vypověděla rusalka Anna?" zeptal se Stín.

Trhl rameny.

"Všechno překroutila."

"Co přesně?"

"Nic jsem jí neudělal, všechno to přehání," odsekl Vipera, "i tehdy udělala scénu, jako kdyby se stalo bůhví co. Sotva jsem se jí dotkl."

Sál zašuměl. Duchové věděli, že mají během zasedání Rady mlčet, ale spousta z nich se nedokázala udržet.

Muirgel naklonila hlavu ke straně a podívala se po ostatních: "Skutečně. Mluví z něj lidé."

"Musíme se tam vrátit," řekl Stín, jakmile se zase sešlo všech osm o samotě. "Jezero jsme viděli, i dům, ale musíme se podívat dolů."

"Vrtá ti hlavou ten Kroupa, že?" zeptal se Hannes, který se před chvilkou vrátil. Nejprve Eilike odvedl zpátky k řece. Mohla být u soudu, když na tom trvala, ale v Paláci zůstávat nemusela.

Stín přikývl. Poznal noční můru na sto honů