6. díl

"Jestli jdeme lovit smrtelníky někde po putykách," prohlásila Živa od krbu, "nejdu bez skutečného oběda."

Vesna se zasmála, Samhain protočila oči a Morana zavrtěla hlavou: "Na tom snad nesejde, sestro…"

"Naopak, drahá sestřičko," opáčila Živa, "na tom sejde naprosto. Jednak jsme od začátku Rady z Palácové slavné kuchyně ochutnali sotva čaj a víno-"

"V tom má naneštěstí pravdu," poznamenal Hannes ke Stínově nelibosti. Podle pána Paláce čaj, víno a eventuálně nějaká ta sušenka pokrývaly drtivou většinu potřeb úctyhodného ducha.

"-a jednak se nebudu babrat s nějakým odporným dědkem bez aspoň jednoho hřejivého zážitku za sebou. A po tom, co jsme teď viděli a slyšeli, mi nějaký takový zatraceně chybí," uzavřela věcně Živa.

Její řeč udělala dojem, takže se na Stína upřelo hned několik nadějeplných pohledů. Nakonec, Kroupa může ještě hodinu či dvě počkat, pomyslel si.

"Paláci nikdy netrvá dlouho, než může začít servírovat," usmál se a mávl k velkému stolu v zadní části síně. Po desce začalo s drobným zvoněním tančit stříbrné nádobí.

Rada zasedla tentokrát k veselejšímu stolu, ale Stín jen posbíral z mis něco jídla a přiklopil to talířem.

"To se chystáš obědvat za pochodu?" povytáhl Hannes obočí.

"Nechystám se obědvat vůbec," prohlásil Stín, "zato někdo jiný ano."

"Strach jako laskavý žalářník?" usmála se Muirgel. "Z toho by byla pěkná bajka."

"Stejně s tebou nebude mluvit, Schatten," zavrtěl hlavou vodník.

Stín se narovnal a strčil do kapsy příbory: "Au contraire, Hansi. Pokud já vím, nakrmený vodník je mnohem hovornější bytost než kdy jindy."

Společnost se zasmála na vodníkův účet, ale ten jen mávl rukou: "Dokud vaří Palác, tak ať."

Stín zmizel v temných chodbách a v Půlměsíční síni se servírovala polévka.

Neobtěžoval se dveřmi. Proto vodníka vyděsil, když se jednoduše zhmotnil v rohu cely. Vipera vyskočil z lůžka a na ruce stále ještě držel hranostaje. Zvířátko vypísklo a kouslo ho do prstu. Zřejmě jako trest za prudkou změnu polohy.

"Klidně si zase sedni," řekl Stín, "přinesl jsem ti oběd."

Vodník ale zůstal na nohou a nechápavě na něj zíral.

"Podle všeho je na jedno teplé jídlo dneska obzvlášť vhodný čas," pokračoval Stín nevzrušeně a položil talíř na postel spolu s příborem. Pak se posadil na konec lůžka a čekal.

Zimní hranostaj seskočil na podlahu, vyšplhal až k talíři a bez okolků si posloužil z plátku masa.

Vipera se pomalu posadil také, ale nespouštěl oči z temného ducha. Strach ale pro tentokrát vypadal až podezřele neškodně. Opřel se pohodlně o stěnu a podrbal hranostaje za ušima. Bílá šelmička zavrčela, nehodlala riskovat, že jí její pečeni někdo sebere.

Vodník se nejistě pustil do jídla.

"Myslím, že dneska máme šípkovou omáčku," řekl Stín přátelsky, "Palác si na ní dává záležet. Každý rok se mění, odkud ty šípky jsou. Podle počasí."

"U nás nahoře nerostou," zamumlal Vipera mezi sousty, "je tam na ně moc zima."

Stín přikývl.

Vodník pečlivě rozkrájel pečeni na malá sousta a štědrou část z nich přesunul k hranostajovi. Teprve potom pokračoval v jídle.

"Vipero…" promluvil temný duch, "jak to bylo s tím dítětem?"

Vodník s sebou trhnul, až příbory cinkly, ale nezvedl hlavu. "Co s ním?"

"Nezajímá mě, jak jsi ho zabil. To vím," odpověděl Stín stále stejně klidně, "zajímá mě proč. Ale doopravdy."

Vodník pustil příbor z rukou a zase se schoulil na lůžku. Strávil tak za poslední tři dny spoustu hodin.

"Bylo to prokletí," zašeptal nakonec. "Já vím, že si všichni myslíte, že takové dítě je dar, ale… tohle nebylo."

"Proč ne?" zeptal se Stín a znělo to laskavě. Kdyby dovolil, aby se hrůza zhmotnila, cela by teď zčernala strachem.

Vipera odvrátil hlavu a zavřel oči.

"Vrátila se. Po tom všem se vrátila."

"Aby viděla tvůj soud."

"Na tom nezáleží. Přišla zpátky kvůli mě…" Vipera se na Stína podíval. "Tu noc se vrátit nechtěla - dokud neuslyšela, jak pláče. Až potom… Až potom prosila matku, ať ji pustí. Kvůli tomu děcku."

Zlomil se mu hlas a Stín pochopil, že se dívá do hlubiny šílenství, které bylo zároveň dokonale příčetné.

Vydechl, než mohl pokračovat: "Když se ale narodilo - čím pro tebe bylo?"

Vodník zavrtěl hlavou a zase si opřel hlavu o kolena: "Měl jsem radost. Chvíli. Nečekal jsem, že by se to mohlo stát a bál jsem se - moje Eilike je člověk. Určitě chtěla děti. Bylo by jí líto, kdyby je neměla…"

"Nezeptal ses?"

"Všechny to tak přece chtějí," prohlásil bez zájmu, "myslel jsem si, že jí kdyžtak nějaké seženu."

Stín se rozhodl raději neptat, kde se shání děti. Nechal Viperu mluvit.

"Měl jsem radost, protože jsem si myslel, že bude šťastnější. A byla - ale jen s tím děckem. Pořád," zamračil se. "Nemělo se to nikdy stát."

Stín se nedokázal nezeptat. Pořád mu to přišlo nepochopitelné.

"Bylo to i tvoje dítě, Vipero. Všiml sis toho?"

Vodník na něj upřel prázdné temné oči: "Staral jsem se. Eilike měla všechno, co potřebovala… Dělal jsem, co jsem měl dělat - a vydržel jsem to všechno kvůli ní."

"Na to jsem se neptal."

Vipera pohladil hranostaje po hřbetě, jako kdyby Stína neslyšel.

"Dneska přišla," zamumlal, "dneska ano."