7.díl

Už zase pršelo, ale dneska úplně obyčejně. Z nebe padal protivný mrholivý déšť a měnil cesty na vlezlé bláto. Osm duchů Rady se ocitlo na plácku, kterému se pro nedostatek výstižně ubohých alternativ říkalo náves. Kromě rozšlapaného bahna ji prozrazovala hlavně kořalna u hlavní cesty.

"Je to vůbec vesnice?" rozhlížela se Samhain po chalupách rozházených ve svahu. Tady dole pod kopcem jich stálo pohromadě asi šest.

"Když se budou snažit, za pár generací bude," zabručel Matyáš. Jeho řeka sice v těchhle horách pramenila, ale vodník sám dával přednost městu před venkovem - a před studenými divokými horami tím spíš.

Kořalna nelákala ani jednoho z nich, ale museli tam spolu všichni. Chtěli tomu porozumět. Přirozeně by těch pár místních dřevařů asi vyděsilo, kdyby se dovnitř nahrnula taková prapodivná sebranka, proto se rozhodli, že s místními promluví nanejvýš dva z nich a ostatní zůstanou raději neviditelní. Po krátkých dohadech padla volba na oba vodníky. Stín podotkl, že "Hannes je stejně v hospodách jako doma," což by vyznělo o dost hůř, kdyby všichni nevěděli, že tím Strach myslí vodníkovu zálibu v muzicírování.

"Dobře," souhlasil labský vodník, "ale nejdu sám. Bude se mi hodit společnost."

Stín hned poodstoupil: "Víš přece, jak tyhle proměny nesnáším."

Matyáš nakonec kapituloval s tím, že někdo by se pravděpodobně měl zajímat i o víc, než jen dojímavé příběhy. To ještě Hannesovi neodpustil, že ráno přivedl smrtelníka do Paláce.

O malou chvilku později do zatím ještě prázdné nálevny vstoupili dva poutníci v obyčejných vlněných pláštích a posadili se k jednomu ze tří stolů.

"Přineste nám dvě piva," mávl Hannes na hospodského.

"Já si dám jenom čaj," pospíšil si Matyáš polohlasem.

"Nedáš," oznámil mu labský vodník s převahou hlavního toku nad přítokem.

Hospodský před ně oba postavil dva kalíšky s čirou kořalkou.

"Pivo nevedeme."

"A hosty tu taky nevedete?" zeptal se Hannes přátelsky a zcela ignoroval Matyášovo zoufalství. Vltavský vodník nepil ze zásady.

"V tomhle psím počasí tu budou co nevidět," zasmál se hospodský, "něco k jídlu si dáte, pánové?"

Nabídka byla chudá. Maštěný hrách se dal těžko srovnávat s obědem v Paláci. Přesto jedli a vyčkávali.

Všichni ostatní, neviditelní pro hostinského, posedávali kolem stolu u stěny.

Odpolední déšť zhoustl a konečně se dveře kořalny otevřely dokořán. Dovnitř se nahrnuli dřevaři, zarostlí, špinaví z lesa a promáčení, jako by je vytáhli z jezera.

"Máme tu, koukám, cizí hosty," zahlaholil jeden z těch mladších s veselýma očima. "Kam v tom nečase, pánové?"

Přisedl k vodníkům a mávl na hospodského, ať naleje.

"Až do Lince," zvedl Hannes svůj kalíšek k přípitku.

"Až za hory? To je nějaká dálka. Co vás tam vede?" zajímal se hovorný dřevorubec a ostatní se začali srocovat kolem. V tomhle Bohem zapomenutém kraji byla o zábavu nouze, takže cizinci představovali vítané zpestření.

"Šťastná událost," zazubil se labský vodník a chytil překvapeného Matyáše kolem ramen, "tady Matyáš se tam bude ženit!"

Co dřevaři neslyšeli, byl smích duchů vzadu v lokále. Většina vodníků se sice nikdy neoženila, ale právě Matyáš byl přímo notoricky známý tím, že na tyhle hlouposti prostě neměl čas. A kdykoliv na ně chtěli mít čas jeho bratři, dělal jim ze života peklo. Na hlouposti se našel čas tak možná o slunovratech, pokud do toho nepřišla povodeň, tání nebo tak něco.

Vodníci je naopak slyšeli zcela zřetelně.

"Svatba? Tak to se musí zapít!" vykřikl další z dřevařské party, vousatý skrček.

"Jenom budoucí svatba," snažil se napravit škodu Matyáš a v duchu dodal a taky imaginární.

"Jenže my se do Lince nepodíváme," plácl první z dřevařů rozjařeně dlaní do stolu, "my musíme pít tady a teď!"

"Na svatbu jako na pohřeb," ozvalo se posměšně od pultu a poznámka sklidila v kořalně smích.

Hannes se zasmál spolu s ostatními a mávl na starce s odulými tvářemi, ať si taky přisedne. A přistrčil Matyášovi pod nos nové pití.

"Tak na nevěstu!"

"Je aspoň pěkná?" zajímal se skrček, "brát si ošklivku by byla škoda peněz za svatbu."

"Je," zamumlal Matyáš do kořalky. Musel přece bránit čest své vymyšlené nastávající.

"Nejpěknější děvče ve městě," prohlásil Hannes.

"Tak to teprve spláčete nad vejdělkem," ušklíbl se stařec, který se už usadil u stolu a přitáhl si k sobě pálenku. "Lepší vzít si ošklivou, aspoň neuteče. Zato pěkné aby jeden nevěřil ani nos mezi očima."

Vodníci si vyměnili rychlé pohledy.

"Neposlouchejte ho," ušklíbl se první dřevař, "každá je pěkná, když se vdává…"

"A milá, dokud nevyjdeš z kostela," přisadil si kdosi k všeobecnému veselí.

"To může říct jen někdo, kdo si neumí ženu srovnat," odpověděl bohorovně stařec, kterému očividně vadilo, že přišel o slovo.

"Vypadáš, že mluvíš ze zkušenosti," usmál se na něj Hannes a něco málo upil ze své kořalky.

Vrzly dveře, do nálevny vešla žena zabalená před nepřízní počasí v šátku. Mířila za hospodským cosi vyřídit.

"To se rozumí samo sebou," vykládal stařec, "já vim vo ženskejch svoje, pánové." Nechal si od Hannese dolít. "A kterej ty vlastně seš?"

"Johannes z Labe. A tady Matyáš je až z Prahy."

"Z Labe, z Labe," převaloval dědek to jméno na jazyku, až Hannes na okamžik znejistěl, jestli to s tou pravdou nepřehnal. "Labe - to znám! Tam jsem kdysivá byl!" rozzářil se stařec a vodník si oddechl. "Pěkný město, moc pěkný…"

"Koukám, že máš zase jednou nové posluchače, Kroupo," prohodila od pultu žena, která je mimoděk poslouchala.

"To vypadá, že ne každá místní žena ví, kde je vedle Kroupy její místo," poznamenala jízlivě Samhain a ostatní jí museli dát za pravdu.

Stařec jenom cosi zamručel, ale někdo z lokálu se zachechtal: "Však tu ten mladej nebyl skoro měsíc. Dědkovi už zvonilo v uších, jak se dlouho pořádně neslyšel!"

"Však my si rádi poslechneme nějaké to moudro do života," popíchl společnost Hannes znovu a poplácal Matyáše po zádech, "zvlášť tady ženichovi se to bude hodit."

"Tak to se ptáte toho pravého," ušklíbla se žena, "zrovna Kroupy. Co se nikdy neoženil, zato mockrát dostal košem."

Stín si povzdechl: "Tak tohle není překvapení…"

Zaryla hluboko, stařec po ní loupl zlým pohledem, ale hned se obrátil k jedinému obecenstvu, které pokládal za sebe hodné: "Jazyk jak břitva, pánové, že jo. Takovejm je rozumný se vyhnout, doufám, že ta vaše krasotinka za horama má lepší způsoby."

Žena zavrtěla hlavou a vyrazila zpátky do deště.

"Hrozná baba," poznamenal Kroupa, sotva se za ní zavřely dveře. "Já se nikdy neoženil záměrně, rozumíte. Rodinný štěstí a tyhlety věci, to je pěkný, ale nic pro vlka samotáře jako jsem já…"

Stařec žvanil dál a nevšímal si posměšných výrazů chlapů okolo. Duchům ale neunikly. Vodník z jezera si možná Kroupu spletl s učitelem, dřevaři o něm ale měli jasno.

Muirgel zavrtěla nevěřícně hlavou: "Asi není nic, co by ho aspoň znejistělo, že ne?"

"Rozhodně ne," potvrdil jí Stín, "celé ho to - i ty ostatní - jenom chrání před strachem… Toho se nemůže vzdát."

"Bojí se žen?"

"Samoty. Opuštění. Selhání. Odmítnutí," pokrčil Stín rameny.

"Tady asi moc svateb nemíváte," nadhodil neurčitě Matyáš.

"Čas od času," pokrčil jeden z dřevařů rameny, "vždyť tu žije pár duší."

"Naposled se ženil právě mladej Vipera, i když někde daleko, ne tady," pospíšil si stařec, který se odmítal vzdát hlavní role dnešního večera, "to je taky divnej pavouk, takovej tichej. Ale takový se ženit maj."

"A jak to dopadlo?" zeptal se Hannes a dal si záležet, aby to znělo jen mírně zvědavě.

Stařec se sípavě zasmál: "Jak asi, vzal si dobrý rady zkušenejch chlapů k srdci. Naštěstí pro něj. Chlap má doma velet, v tom musí bejt jasno.

Utéct dřevařům dalo vodníkům trochu práce. Propouštěli je neradi.

"Kam teď ještě chcete dojít," kroutil hostinský hlavou, "nahoře už nic není. Vždyť můžete jít až ráno."

Nakonec vyklouzli až s dobrou radou, kde najdou dřevařský přístřešek vysoko v horách.

"Okouzlující tvorové," nadechla se Živa čerstvého vzduchu, sotva se všichni dostali ven. "A na víře takových jsme závislí…"

"Taky mě to nikdy nepřestalo překvapovat," přikývla zachmuřeně Samhain.

Vodníci se k Radě znovu přidali ve své obvyklé podobě. Vltavskému říčnímu duchovi se sice povážlivě točila hlava z vypité kořalky, ale za žádnou cenu by to na sobě nedal znát.

Chystali se k návratu. Než ale Stín stihl otevřít Bránu, promluvila Morana: "Ještě jedna práce nám tu zbyla."

"Koho myslíš?," podíval se na ni temný duch tázavě.

"Matku, Stíne. Zaslouží si vědět, že její dcera žije - ale také je součástí tohohle světa. Eilike nám to dnes ráno dokázala."

Je to pořád můj muž. Znám svoje povinnosti.

Přesvědčení, která dnes ráno přivedla Eilike do Paláce, čerpala ze stejného zdroje jako vtipy dřevařů nad kalíšky.

Zima si stáhla závoj z černých vlasů. Déšť zeslábl a náhle ledovým vzduchem zakroužilo pár zbloudilých vloček

"Běžte domů. Půjdu já."