8. díl - zakončení
Šedý den rychle houstl v tmavou noc. Po sotva znatelné stezce z údolí a okolo jezera přicházela žena a mířila k jedinému domu, který v téhle pustině stál. Ve vysoké trávě se proháněl vítr, syčel a hnal studené vlny na hladině jezera ke břehu.
Morana nespěchala. Nic, co se tu mohla dozvědět, už nemohlo zvrátit Viperovu vinu. Mohlo to ale změnit běh příštích věcí pro Eilike. Zimní paní se jí nesnažila zachránit - o to by nejspíš usiloval labský vodník, kdyby byl na jejím místě. Měl v té své nekonečné nížině příliš blízko k lidem. Nezazlívala mu to, ale občas tím dělal život těžší sobě i jiným, dobrým úmyslům navzdory.
Narozdíl od něj Morana nevěřila na milosrdenství, ale na vyrovnané účty. Byly podle ní spravedlivější, ať už se pak tvářily jako milost anebo jako krutost.
Tady, v chudé chalupě nad jezerem, jeden nesplacený dluh zůstával.
Podél stezky se míhaly droboučké bílé stíny. Jeden hranostaj zůstával v Paláci - ostatní čtyři tu už dávno pro Moranu dávali skrytě pozor na to, co se s matkou Eilike děje.
Stará matka ještě seděla v kuchyni u kamen, schoulená v odlescích ohně v topeništi. Zaklepání na dveře ji polekalo. Sem většinou nepřišla živá duše. Vstala a opatrně otevřela.
Před domem stála mladá žena a v ruce nesla lucernu.
"Zabloudila jsem při cestě přes hory. Pustíš mě dál?"
I ve slabém světle bylo znát, jaké má zvláštní, světle šedé oči. Stařenu zazáblo, ale přičetla to větru.
"Jen pojď dál. Kdo ví, jaké by tě venku vzaly běsy," pozvala ji dovnitř a v jejím hlase byla patrná trpká zkušenost místo pověrčivosti.
Cizinka postavila na stůl svítilnu a vylovila z kapsy novou tlustou lojovou svíci.
"Nedělej si škodu," zavrtěla stará hlavou a dlouhou třískou z kamen zapálila olejový kahánek. Kuchyní se rozlilo teplé světlo a ozářilo ženinu bledou tvář rámovanou havranními vlasy. Na druhé straně stolu dopadlo na unavené oči stařeny v popelavém obličeji.
"Co tě sem přivádí?" zeptala se stará ze zdvořilosti. Na stůl položila něco placek od večeře, ale sama si nevzala nic. Za poslední tři dny sotva vzala do úst.
Morana si ji prohlížela a viděla žal a utrpení. To čekala. Tušila, že to ale není všechno.
"Tvoje dcera Eilike," odpověděla prostě. Nechtěla hrát hry víc, než bylo naprosto nezbytné.
Stařena ztěžka dosedla na dřevěnou stolici. Po tvářích se jí rozeběhly slzy stezkami, které tu jiné před nimi už vryly hluboko mezi vrásky.
"Žije," usmála se mírně Morana, "daleko na sever odtud, ale žije."
Žena nevěřícně zavrtěla hlavou: "Lžeš. A nevím, co jsi zač. Ale moje dcera skočila do jezera - a nevynořila se. Je tam." Pokřižovala se, i když její život se už dávno propadl do hrůzy, kam síla modlitby nedosahovala.
"Z jezera jsou cesty, které neznáš," odpověděla Morana, "Eilike je živá a zdravá. A rozhodne-li se sem přijít, přijde. Vodník, ze kterého máš strach, už v jezeře také není. Čeká v žaláři na svůj trest."
"Jaký žalář udrží vodního vraha?" hlesla žena. Nepoznala svoji návštěvnici, ale rozuměla tomu, že k lidem patřit nebude.
"Takový, od jakého drží klíče Strach," řekla Zimní paní a složila ruce před sebe na stůl. "Přišla jsem si pro tvůj příběh. Jeho znám, i příběh Eilike už znám. Než vodníka potrestáme, musím ale znát i tvůj."
"Kdo - kdo ho potrestá?"
Venku zahučel vítr.
"My. Běsy. Protože na to máme právo a protože si to zaslouží."
Stařena se nejprve nezmohla na odpověď, jen na Moranu mlčky zírala. A potom si otřela slzy, narovnala se a docela klidně odpověděla: "Dobrá. Nadvakrát mi ukradl dceru. Nesejde na tom, kdo ho potrestá, ale že se to stane."
Zoufalství má dno a to je z kamene.
"Řekni mi, jak se to stalo," vyzvala ji Morana.
Žena sklouzla pohledem k plameni lampy. Vzpomínala.
"Ten den, tehdy, jsem měla zlé sny. Viděla jsem vodu, jak se zavírá. Jenže Eilike si nedala říct. A proč by měla? Bylo krásně, chtěla se projít k jezeru… Moje tušení jí muselo přijít k smíchu. Jenže už se nevrátila… Tehdy jsem ji oplakala, myslela jsem, že se utopila. Jen to bylo divné, že ji voda nikdy nevydala zpátky."
Zimní paní matce naslouchala v tichosti.
"Pak, před třemi dny, se tu objevila. Živá a zdravá, jak jsi řekla. Měla z něj hrůzu, z toho, kterému říkala manžel. Jaká bych to byla matka," podívala se na Moranu, "kdybych jí tu noc dovolila se vrátit? Bála se ho. Nemyslím, že jen proto, že to byl vodník." Zamračila se a zase sledovala chvějící se oheň. Bylo to snazší, než se dívat do těch světlých, podivných očí nad ním. "Ubližoval jí. To se na ženské pozná. Kdyby to byl její skutečný muž - i tak bych jí bránila. Natož takhle."
"Ale i Eilike je už matka," poznamenala Morana mírně.
Stará žena s odporem přikývla: "Když tomu tak chceš říkat, paní… Tohle jediné udělal vodník správně, že toho bastarda sprovodil ze světa. Jakou on měl nad ní moc, to se ani zpola nerovnalo tomu, jakou nad ní mělo to zpropadené děcko!"
"Bránila jsi jí se za synem vrátit," odtušila Zima.
"A co jsem měla dělat?" odsekla stařena, "dovolit jí vrátit se do pasti kvůli té malé zrůdičce? Ne, kdepak. Utrhl mu hlavu - jakoby přetrhl řetěz k Eilike. A bylo to dobře. Aspoň jsem si to v tu chvíli myslela," dodala zachmuřeně.
"A pak?"
"Ráno jakoby ji posedlo. Chytila to tělíčko a skočila s ním do jezera. Zachránila jsem jí život," řekla žena a teď už se jí hlas chvěl nefalšovaným vztekem, "a ona ho zbůhdarma zahodila. Je mi jedno, jestli se utopila nebo přežila, vybrala si! Nikdo po ní nechtěl nic víc, než konečně poslechnout."
Morana ji vyslechla a pak se postavila za stolem. Cosi sfouklo plamínek, ale její bílé oči zářily i ve tmě.
"Děkuji ti za tvůj příběh," řekla, "dám ti za něj jeden dar: tvoje dcera žije a bude žít dál. Postarám se, aby jí síla neřídit se cizími rozkazy už vydržela do nejdelší smrti."
Zmizela, jako ten plamínek před chvílí.
Žena si ráno nebyla jistá, zda se jí to zdálo nebo se to skutečně stalo.
***
Sešli se v Půlměsíční síni. Bylo čtvrté ráno po vraždě. Seděli v pohodlných křeslech kolem krbu a kousek po kousku skládali mozaiku, z níž některé části znali všichni a jiné jen někteří. Nemluvili o zákonech, protože těch měli jen málo. Mluvili místo toho o spravedlnosti. Jejich svět vyrůstal z příběhů a proto věřili, že i spravedlivý rozsudek není ničím jiným, než správně napsaným koncem něčeho, co začalo mnohem dřív, než někdo vyřkl slovo zločin.
Někde mezi osmi dohadujícími se hlasy začínal vyvstávat příběh, který potom vyprávěli davu v Lesním sále, Gabře, Anně, Eilike a Viperovi.
Před třemi sty lety se na dně jezera v Gabrétském lese probudilo k životu vědomí. Bylo osamocené a víra, která ho stvořila, patřila horalům, kteří kolem jezera vzácně procházeli a žili roztroušení v nehostinných horách. Břehy jezera byly povětšinou tiché a pusté. Pro vodníka to byl celý jeho svět. Když ho našla Gabra a její sestry, nevítal je jako společnost - bránil před nimi svůj jediný domov, o který se nemohl a nechtěl dělit. Vzdálily se, ale už jim nevěřil. Zůstával dál sám a čím vědomější bytostí byl, tím těžší to bylo. Pozoroval hejna ryb a stáda zvěře, věděl o sesterstvu… Jediný, kdo občas přicházel o samotě byli lovci v lesích. A jindy zase po dvou nebo po třech.
Viděl, že jsou mu podobní. Pozoroval je desítky, stovky let. Sotva kdy se k nim odvážil přiblížit, ale když to udělal, vždycky se něco nového naučil. A nakonec uměl dost na to, aby svedl předstírat, že je jeden z nich.
To se stalo nedávno.
Nemohlo to být víc než deset let. Tou dobou měl jedinou blízkou duši, rusalku Annu, ale zdálo se, že si každý z nich to přátelství představuje jinak.
Vodník poprvé podél potoka sestoupil až do údolí. Táhlo ho to k lidem - jako všechny vodníky. Jsou to duchové vody, pravda, ale ne vody opuštěné. Vody v rozhovoru s člověkem.
Ten člověk, co s ním zapředl hovor, byl vesnický ochmelka Kroupa. V nálevně, kde se na ženské nadávalo nebo se o nich vtipkovalo, byl Kroupa jediný svobodný chlap, který zároveň nosil v hlavě kompletní teorii světa. Ta se pohříchu točila kolem toho, jak hrozné ženské jsou a zároveň, jakousi zvláštní přesmyčkou, jak prospěšné je mít jednu doma pod kontrolou. Muži v tomhle světě byli vládci a oběti zároveň. Vipera si toho rozporu všimnul, ale když si s ním nikdo jiný nedělal starosti, taky to nechal být. Všechno ostatní dávalo dokonalý smysl. Kroupovy řeči nad kořalkou v sobě obsahovaly odpověď na to, kdo je vinen vodníkovou palčivou samotou i lék na ni.
Když ho Anna odmítla, zuřil. Ale rychle našel protilék.
Nad jezerem žila vdova s mladou hezkou dcerou. Lidské děvče mělo rozumět poslušnosti lépe, než divoká rusalka.
Eilike bylo sedmnáct a snila, že se jednou provdá dolů do údolí.
Dav v Lesním sále poslouchal pozorně, jak se před nimi příběh odvíjel až k vraždě, která je před pár dny všechny tak pohoršila. Poslední Stínova slova zapadla do bezhlesého ticha. Duchové čekali - a v první řadě Eilike ve Vesnině zlatém plášti po levé straně a Vipera po straně pravé. Ti dva sledovali jeden druhého a jaká další část příběhu se mezi nimi v tu chvíli odvíjela, těžko říct. Jen tím si byl Stín jist, že to bylo poslední dějství.
"Viperova vina na smrti dítěte je úplná, nepopiratelná, neomluvitelná a doznaná."
Domluvil a posadil se. Teď vstala Živa a v rukou měla kousíček maličké záře.
"Musíte vědět," promluvila k duchům, "že dítě bylo skutečné. Kdyby bývalo dostalo šanci, vyrostlo by v jednoho z nás. Někde v horách je pramen, který očekával nového strážce - ale nedočká se ho. Tohle je poslední střípek toho ztraceného života. Musíte vědět, že byl. Ale teď se vrátí do mezisvětí a bude-li mu dopřán nový život, nevíme kdy, kde ani jak."
Eilike, bílá v obličeji, předstoupila před Radu a podívala se Živě do očí. Neuhnula pohledem. Cosi se v ní během těch pár dnů proměnilo.
"Dej mi ten střípek, prosím tě," požádala samo Léto, "jestli má odejít, měla by ho doprovodit matka."
Živa se podívala na ostatní v Radě, ale ti přikývli. Proto Eilike vložila drobnou záři do nastavených dlaní.
Mladá žena se usmála.
Jiskra zazářila jasným světlem - a zmizela. Jedna volná nit příběhu našla své místo a konec.
Eilike už neplakala. Vrátila se na své místo. Teď už se na Viperu dívat nepotřebovala a i on odvrátil zrak.
"Dlouho jsme přemýšleli o rozsudku," řekl pak labský vodník do užaslého šumu sálu, "a tohle je, Vipero, tvůj trest. Předstup před Radu."
Teď stál vrah uprostřed sálu, přede všemi.
"Od teď a po všechny časy," pokračoval Johannes z Labe, "ztrácíš svoje jezero. Voda ti nebude naslouchat a nepřijme tě, už nikdy se tam nevrátíš."
Vipera na něj vytřeštil oči. To byl strašlivý trest a oba vodníci v Radě chápali celý jeho rozsah. Přesně proto ho také navrhli. Vodník zbavený své vody - to je bloudící přízrak. Odraz sama sebe zbavený moci.
"To je trest za tvoji bezcitnost," promluvil Stín, "za to, jak hluchý si byl k utrpení těch, které jsi měl chránit, za krutost, s jakou jsi naložil s vlastním dítětem. Ale vidíme i to, co se stalo tobě. Vidíme, kde jsme selhali my ostatní a nechali tě napospas lidem. Proto to není celý tvůj trest."
O tomhle se hádali dlouho.
"Nenecháme tě znovu napospas samotě ve světě. Čtyři sta let budeš sloužit u Čtyř. Sto let v Moranině domě, sto let v Živině domě, sto let v Jesenině domě a sto let ve Vesnině domě," pokračoval Stín, "splníš každý úkol, který ti Sestry zadají. Dají ti práci, uděláš ji. Přivedou ti učitele, budeš se učit. Potrestají tě, přijmeš trest. Nebudeš pánem svého osudu. Teprve až tahle doba uplyne, sejde se Rada znovu a rozhodneme, jestli dostaneš právo najít si nový domov nebo ne. Taková je vůle Rady."
Poslední formule neplatila Viperovi, ale duchům v sále. Teď mohli rozsudek odmítnout. Nakláněli se jeden ke druhému, rozmlouvali, šeptali si názory se svými sousedy. Vipera ten neklid za svými zády slyšel a cítil. Byl ostrý, nepřátelský, překvapený. Mnozí čekali ještě přísnější trest. Byli tací, kteří by vodníkovi s radostí přáli stejný osud, jaký přichystal nevinnému děcku.
Jiné namítali, že Rada soudila celý příběh a to že je třeba vidět.
A Vipera, už tak vyděšený budoucností, kterou mu Hannes a Stín předestřeli, se bál čím dál tím víc.
Ale hašteření zvolna utichlo. V rukou duchů se rozsvěcovaly jeden po druhém malé modré plamínky.
Souhlasili. Bylo rozhodnuto.
Vodník cítil, jak se trhají vlákna, která ho poutala k jeho jezeru, ať byl kdekoli. Když zavřel oči, slyšel, jak se jeho tichá hlubina i šplouchání vln vzdalují, slábnou, až zmizely docela. Celý svůj život věděl o každé kapce vody, o vzlínání podzemních pramenů, o chladu na dně… To všechno, to celé nevyřčené vědomí, bylo naráz pryč.
Podlomila se mu kolena.
A ještě naposledy se ohlédl po ženě, pro kterou tohle všechno začalo.
Z Moranina rukávu vyběhl malý hranostaj, oběhl zlomeného ducha a ten v jediném poryvu sněhu a větru zmizel i s šelmičkou.
"A čím teď budu já?" ozvala se slabým hlasem Eilike.
Zimní sestra se na ni usmála: "Svobodnou ženou. Vdovou, chceš-li - protože pro tebe je Vipera mrtvý. Odejdeš z říčního domku, až na to budeš mít sílu. Tam, kam budeš sama chtít."
"Nechci už do hor," řekla Eilike.
"Nemusíš."
Rozvážně přikývla.
"A jestli někdy za mého života pochopí, co skutečně udělal, chci s ním ještě jednou mluvit."
Morana jí na to dala své slovo.
Nakonec vstal Matyáš. V ruce držel pergamen.
"Rada rozhodla i o následujícím novém zákoně, platném pro každého, kdekoliv a bez výjimky," oznámil stroze, "a tento zákon ať vstoupí do známosti jako Ustanovení o provázení nových duchů a bytostí. Stanoví následující povinnosti pro každého z nás a rozšiřuje dosavadní zvyklosti: kdokoliv objeví nově se zrodivšího ducha či bytost, je povinnen stát se mu prvním průvodcem. Dále se každému takovému průvodci ukládá povinnost bez meškání oznámit nové bytí v Paláci do rukou Stína. Palác se zavazuje každou takovou bytost či nového ducha v krátké době, bezodkladné době přijmout, poskytnout dočasné zázemí a provést ji nebo jeho Knihovnou."
K nelibosti vltavského vodníka brzy nový zákon zlidověl jako Kroupovy regule.