Doslov

V jedné chvíli viděl Eilike, lidskou a obyčejnou v tom nesmírném hemžení duchů, v druhé se kolem Vipery zvedly ponuré stěny hlavní síně Ledového Dvora. Hranostaj seběhl po jeho rukávu, seskočil na zem a zmizel kdesi v modravých stínech.

Vipera stál a snažil se popadnout dech. Kolem něj ozvěnou doznívaly hlasy, které nad ním vynesly nespravedlivý a nepopsatelně krutý rozsudek.

Pevně sevřel víčka a vší silou se snažil nahmátnout, co bylo nevratně ztracené: poslední nitku vědomí, která by ho pojila s jeho vodou. Jenže zrovna tak by se mohl snažil dotknout hvězd za bezměsičné noci. Jezero stále bylo, nikam nezmizelo, ale bylo k němu hluché a netečné. Nevěděl, jak dlouho tam tak stál, ale dost dlouho na to, aby na něj začala doléhat samota. Tu, obludnou a hladovou, důvěrně znal. Teď nezbylo nic, co by ho ještě chránilo.

Otírala se o něj jako velké zubaté zvíře a vodník se před ní krčil.

Nejsi nic, vrčela samota a její hluboký hlas se odrážel od ledových zdí.

Nic z tebe nezbylo…

Někde v dálce se ozval dětský smích a vytrhl ho z příšerné představy. Rozhlédl se kolem sebe, ale byl tu sám.

A přece…

Smích se ozval znovu, škodolibý a vysoký.

Vodník se neodvážil promluvit. Všechna sebejistota, kterou předtím měl, se teď někam vytratila.

Velká síň s vysokými stěnami končila několika širokými schody a za nimi štíhlými okny vyhlížejícími do horské pustiny. Před okny stálo několik křesel z lakovaného dřeva. Za jedním z nich se zhmotnila dívenka, osmi- či devítiletá. Rozpustilé děcko s černými vlasy kolem bledého obličeje. Ještě jednou se na vodníka zašklebila a znovu se rozplynula ve vzduchu.

"Moje dcera," řekl klidný hlas za jeho ramenem.

Vipera ho poznal hned. Znal ho ze Soudní síně. Morana, zimní paní. Opatrně se otočil a rázem se díval do jejích bílých očí. Její tvář nenesla jednu podobu. Viděl v ní stařenu, ale stačilo jen pootočit hlavou a měla podobu dívky - nebo vzápětí smrti.

"Tvoje dcera," polknul vodník.

Morana přikývla.

"Nevlastní."

Potom kolem něj prošla, široký šedý plášť za ní zvolna vlál jako zimní mlha, a zastavila se až u vysokých oken.

"Zvláštní příběh," řekla zamyšleně, "kdysi jsem zachránila jednomu dítěti život. To děvče se ke mě vrátilo jako stařena nad hrobem a vložilo ten život nazpět do mých rukou."

Vodník mlčel a nerozuměl ničemu.

"A to je dnes moje Ylva," řekla Morana s neskrývanou mateřskou láskou. "Bouře ji poslouchají na slovo. Ty budeš ode dneška taky."

"Mám posluhovat děcku?" povytáhl Vipera obočí.

Morana se na něj konečně podívala a i když její bílý pohled byl nevyzpytatelný jako vždycky, usmála se: "Ano, vodníku. Jednomu bezmocnému dítěti si ublížil, tohle by dokázalo na kusy rozsápat tebe. Ale neudělá ti nic, ne bez mého svolení. Bude tvůj průvodce. Tady ji máme…"

Jakoby tu byla celou dobu, stála vedle Morany černovlasá dívka. Měla na sobě dlouhý světlý plášť z vlny a na nohou tmavé nohavice a boty ze silné kůže, kterou Vipera nepoznával. V očích se jí zablesklo, ale tvář měla vážnou.

"Vítej doma, matko," pozdravila Moranu s drobnou úklonou a Zima ji láskyplně pohladila po vlasech.

"Běž, Ylvo," řekla, "nech ho vyhřebelcovat koně v severní ohradě."

Jak se vyčeše srst samotnému větru? Větrní koně, dárek, který Ylva dostala od tety Samhain, uměli hnát bouři přes celé pohoří. Vodní duch pro ně nepředstavoval soupeře.

Vipera začínal chápat, že jeho zdejší služba bude jednou dlouhou lekcí o vlastní malosti.

O několik dní později se rozrazily dveře do jeho malé komory, kterou mu vyhradili,l a dovnitř vešel Matyáš Vltavský. Na sobě měl skromnější plášť než ten u soudu, ale ve tváři měl vepsanou všechnu vážnost svého úřadu. Na stůl položil tlustou knihu.

"Sedni si, začneme se studiem," oznámil Viperovi stroze.

"Čeho?" odvážil se zeptat Vipera.

"Všeho," řekl Matyáš a kývl k židli.

Vipera nebyl zdatný čtenář, ale úvod knihy mu napověděl brzy.

"Mám si číst o nás, o vodnících?" podíval se na Matyáše nechápavě, "ale proč?"

Jenže ten se jen posadil za stůl a poklepal na staré stránky nehtem, který podezřele připomínal drápl: "Protože netušíš, co jsi zač."

Studiem téhle jediné otázky - kdo je vlastně vodník - potom strávili dobré půlstoletí. Ale už někde v polovině toho času se Vipera jednoho dne opřel do židle a zadíval se kamsi do prázdna.

Matyáš čekal. Byl přísný, nemilosrdný vyučující, ale ne netrpělivý.

"Bylo by mu pětadvacet let," řekl Vipera tiše.

Druhý vodník strnul a ani si nevšiml, že jeho brk nechal na papíře kaňku.

"Už by nebyl dítě, přestal by stárnout," pokračoval Vipera sám k sobě, "musel by najít svoji vodu."

Potřeboval ta slova slyšet nahlas, nestačilo si je jen pomyslet. Na to byla příliš velká. Celé roky už si na něj nevzpomněl, až teď. Teď, s těmihle slovy, byl skutečnější, než kdy dřív. Možná i víc, než když ještě žil.

"Kdo?" zeptal se Matyáš tak měkce, jak jen dokázal.

Vipera se zhluboka nadechl a potom vyslovil i to, co ještě zbývalo: "Můj syn."

Vltavský vodník pomalu odložil brk.

"Dobrá. Stihnul jsi to," přikývl se zadostiučiněním učitele, jehož pomalý žák udělal první skutečný pokrok. "Ještě pořád jsi na začátku, ale tohle je první zkouška, Vipero: zkus Eilike znovu nezklamat."