Ukázka z knihy: Perly

Vesnice tu už nebyla.

To bylo první a na nějaký čas poslední, co je všechny napadlo. Ještě včera se tu ozývaly lidské hlasy, kejhání hus, štěkot psa. Voněl tu oběd, někdo sekal dříví na dvoře. Chalupy, přisedlé u země, dřevěné, s doškovými střechami, se hemžily svými obyvateli a kdesi křičelo malé dítě. Ještě včera se zdálo dávno.

Mlčky procházeli mezi ohořelými zdmi. Tu a tam, kde bývala velká střecha, ještě doutnaly trámy. Pach spáleniny jim katastrofu ohlašoval dlouho dopředu, rozsah škod bylo ale těžké si představit.

I těla tam byla. Jen dvě, staří lidé, kteří zůstali ležet na prašné návsi.

Raději je vedl pryč.

I tak stihly poznat, kdo to byl.

Rozpačitě pak postávali před stavením, kterému včera děti říkaly "doma". Z nějakého důvodu tu krov neshořel pořádně, jen se tak nějak opilecky prohýbal dovnitř. Hannes chtěl holky nechat venku, ale trvaly na tom, že se bojí a že půjdou s ním. Nic strašlivého je ale nečekalo - jen nepořádek a ohořelé trámy.

"Slepičky jsou pryč," zatahala Lucka vodníka za rukáv. Roztržitě přikývl. Osud drůbeže byl jasnější, než osud domácích. Utekli? A utekli dost daleko? Nebo je někam odvlekli?

Zatímco se mladší ze sester popelila mezi rozházenými věcmi, Anežka stála uprostřed zničené světnice jako solný sloup.

"Měli bychom odejít," uvažoval Hannes, "střecha se může zřítit."

Nic.

Anežka se ani nepohnula.

"Neslyšíš? Jdeme ven!"

Ani teď se nedočkal odpovědi. Dívka na něj zírala vytřeštěnýma očima a třásla se po celém těle. Hannes možná nijak zvlášť nerozuměl dětem ani lidem, ale poznal, když se někdo topil.

"Jdeme!" zavelel a malá Lucka vyběhla hned. To Anežku musel chytit za ramena a postrčit ji ke dveřím. Sotva prošli na dvůr, zastavila se ale zas.

"Anežko-"

Dítě se otočilo a padlo mu do náruče. Anežka plakala a neohlížela se ani na něj, ani na sestru.

Prostě ji držel. Rád by byl řekl, že to bude dobré, ale lhát jí nechtěl.

Vyjevená Lucka popotáhla nosem a rozplakala se taky. Ještě že jsou dvě ruce na dvě děti právě dost.

Spáleniště nechali za zády. Děti šly ruku v ruce, vodník se ploužil za nimi. Doufal, že najdou nějaké přeživší. Možná zítra… Budou se toulat po okolí. Někdo se snad vrátí.

Padla noc, měsíčná a jasná. Kostry chalup se jim ztratily za černými korunami stromů, sešli zpátky k vodě. Sledovali cestičku vyšlapanou zvěří, kde, pokud si vodník dobře pamatoval, byl schovaný nevelký travnatý plácek krytý křovinami i rákosem. Těžko by je tam někdo hledal.

I když prospaly většinu dne, byly děti unavené a zamlklé.

"Mám hlad, strýčku" stěžovala si Lucka. Odpolední polévka už byla dávno zapomenutá.

"Něco s tím uděláme," přikývl vodník a založil malý oheň. Přinést si z vody sedm malých rybek byla pro něj otázka chvilky. Zanedlouho se opékaly na klaccích zabodnutých do země kolem ohniště a voněly tak, že se Lucčin hlad jevil úplně nesnesitelný.

Anežka si nestěžovala. Seděla s dekou přehozenou přes ramena a prázdnýma očima zírala do plamenů. Jídla se sotva dotkla. Hannes ji jíst nenutil, ale dvě rybky nechal stranou na ráno.

Muselo být k půlnoci, když obě děti konečně usnuly. Hannes nechal uhlíky žhnout a vyštrachal z kapes tabák. Čekala ho dlouhá noční hlídka.

"Tak tě našly," ozval se mu známý hlas za zády.

Vodník se neobtěžoval otočit, jen si tenkou žhnoucí větvičkou zapálil dýmku.

"Měl jsi pocit, že nemám co na práci?"

Ze tmy se ozval tichý smích: "Měl jsem pocit, že bys jim mohl být užitečný."

Hannes vyfoukl dým k hvězdnaté obloze. "Vůbec jsem tam nemusel být, Schatten. Nemusely mě najít."

"Tak to by měly smůlu," opáčil bezstarostně Stín, Strach sám, a konečně vystoupil z pobřežní tmy. Černý přízrak se bez okolků posadil k vodníkovi na zem a zvědavě si prohlížel spící děvčátka. I teď, ve spánku, cítil jejich strach. Luskl dlouhými prsty a mezi nimi vznikla elegantní můra, uhlově černá s drobnými znaky zlatými stejně jako Stínovy oči.

"Musí to být?" zamračil se vodník.

Stín pokrčil rameny: "Víš, že musí."

Noční můra se odtřepetala k Anežce a děvče sebou ve spánku škublo.

Hannes si povzdechl a nabídl příteli dýmku. Stín ale zavrtěl hlavou, kouřil jen výjimečně. Tuhle vodníkovu neřest si nikdy neosvojil.

"Mohl bys mi aspoň pomoci je najít," řekl vodník po chvíli, "jejich rodinu, myslím."

Uhlíky příjemně sálaly a narozdíl od říčního ducha, Stín se ohřál rád. Kývl na Hannese, aby se o kousek posunul a ten i beze slov pochopil. Jeden druhému se tak mohli opřít o záda - Strach blíž ke žhnoucímu teplu, vodník blíž k vlhkému chladu, který už stoupal od řeky.

"Jak asi? Uprchlíci jsou v lesích, v bažinách, ve skalách nahoře na kopcích. A bojí se všichni," odpověděl Stín rozmrzele, "a všichni úplně stejně."

"Tihle se budou bát o ně," opáčil Hannes bez valné důvěry ve vlastní návrh.

"O děti se taky bojí všichni," ušklíbl se Stín. Ve tmě nahmátl jednu z připravených větví, něco málo přihodil do ohně a pak soustředěně šťouchal do uhlíků, dokud z nich nevyloudil pár plamínků a roj popuzených jisker. Někde v dálce zahoukal sýček, jinak noc nerušilo nic.

"Jsi v jednom kole," poznamenal vodník po chvíli.

Stín na okamžik ustal ve svém šťourání se v ohni.

"Válka strachu svědčí."

"Mhm. A tobě?"

Teď už na přítele vrhnul ostrý pohled přes rameno: "A mě tím pádem přirozeně taky, Hansi. Proč se ptáš?"

Vodník se usmál do tmy: "Že máš dost času se tu zdržovat."

Z druhé strany nepřišla odpověď hned. Nějakou chvíli zabralo podrážděné ticho.

"Nepotkali jsme se celou věčnost. Nikoho jsem pořádně nepotkal celou věčnost," řekl nakonec Stín a vrátil se ke svému pošťuchování uhlíků. "Co tohle všechno začalo, nemám na to kdy. A tisící noční můra o vojácích, to se ti začne zajídat…"

Hannes se zasmál. Válka. Takhle si na ni dokázala stěžovat jen jediná bytost na světě.

"Tak třeba ti přijde do cesty nějaká pěkná morová rána, Schatten" navrhl příteli zvesela a popotáhl z dýmky, "něco, co to ozvláštní."

Stín se zamyšleně podíval zpátky ke spícím dětem. Na války byl zvyklý, ale tahle se táhla dlouho a zabírala spoustu místa. Co se dělo tady, v Polabí, to už vůbec překračovalo všechny běžné meze. Švédi kraj vyjídali jako kobylky. A jako po kobylkách za nimi zůstávalo mrtvo. Byl o něco šťastnější, když jeho děsy pomáhali lidem spíš přežívat, než když se proháněli mezi těmi, kterým nebylo pomoci.

"Půjdu s vámi."

Nebyla to otázka, nežádal o svolení. Jednak z principu, jednak ho ani nenapadlo, že by Hannes odmítl.

Vodník se jen pohodlněji opřel o přítelova záda. Ráno bude muset nového společníka dětem nějak vysvětlit…

Hlídka, ne-hlídka, ráno duchy zastihlo stále ještě opřené jednoho o druhého, ale klimbající nad dávno vyhaslým ohništěm. Probral je až dětský jekot. Dost předvídatelně, popravdě.

"Nemusíte se bát!" přispěchal vodník s uklidněním.

Za ním se ale široce usmál Stín, kolem kterého se i v ranním světle temnota kroutila jako provázky kouře, a dopřál tak dětem pohled na dvě řady ostrých zubů: "Ale klidně můžete."

Hannes se po něm vztekle ohlédl: "Nepomáháš!"

Strach pokrčil rameny a nenechal se vyvést z míry.

"Co - kdo to je?" zajíkla se Anežka a ještě pevněji přes sebe a sestru přetáhla deku.

"To je Stín," otočil se vodník zpátky na děti a bylo zjevné, že podobnou řeč nevede poprvé, "představte si, že je něco jako bubák. Ovládá strach, ale vy se ho doopravdy nemusíte bát. Půjde teď s námi."

"Zažene Švédy?" zeptala se praktická Anežka a prozatím odmítla Lucku pustit z bezpečí pokrývky.

"Jestli se na ně bude pokoušet usmívat, tak nejspíš ano," procedil vodník jedovatě, ale Anežku tím, jak to tak vypadalo, trochu uklidnil.

"Vidíš?" naklonil se mu přes rameno Stín spokojeně, "Půjde to dobře."

Lucka se konečně probojovala zpod deky. Černý přízrak naproti se jí nepozdával stejně, jako Anežce, ale oči v hubené tváři měl veselé. Zvláštní, ale veselé. Přitáhla si sestru za límec k sobě a něco jí zašeptala do ucha. Ta sebou cukla:

"Neprskej!"

Lucie se zaškaredila, ale zašeptala ještě naléhavěji. Anežka si ji přece jen vyslechla a bylo vidět, že jí svítá. Duchové jen netušili, proč. I Lucka se od sestry odtáhla a obě dvě děti si teď Stína měřily vážnými odhadujícími pohledy. Jako když koňský handlíř prohlíží nabízeného koně.

Černý plášť, trochu neskutečný, zlaté oči. Tmavá tvář, která splyne se stínem. Vysoký. Dlouhé prsty. Lucce připomínal zlomyslné kluky ze vsi, Anežka myslela na ostré zuby a vlky.

Vypadalo to, že Anežka dospěla ke stejné otázce jako Lucka před ní.

"Ty jsi ten, co vymyslel ta strašidelná kuřata?"

Stín zamrkal.

Hannes se, k jeho nehynoucí slávě, nerozesmál, jen ho náhle hrozně zajímalo rákosí na protějším břehu.

"Ta, co neumíš vyhnat z domu," upřesnila ta malá zpod deky, aby snad nedošlo k mýlce. Snad kdyby měl Strach strašidelných kuřat víc.

"Nejsou to kuřata, jsou to plivníci," odpověděl Stín dotčeně. Byl na ně hrdý. A když už jsme tak u toho, vyhrál tehdy sázku s vodníkem. Hannes nevěřil, že dokáže obyčejně kuře vylepšit tak, aby se z něj stal skutečný postrach.

"Promiň," zamumlal vodník pobaveně, "ale ještě pořád se v Paláci motají pod nohy."

Stín si jen uraženě odfrkl.

Zato děti se konečně uvolnily. Stracha znali z vodníkových pohádek, takže všechno bylo v pořádku. Vymotaly se z pokrývek a začaly je neuměle skládat. Zatímco se za občasných vodníkových rad snažily dostat deky pod kontrolu, Hannes je pozoroval. Anežka měla trochu kruhy pod očima - za to bezesporu mohl Stín. Večerní zoufalství z ní ale, jak to tak vypadalo, pro teď vyprchalo. A dokud měla dobrou náladu ona, měla ji i Lucka.

Udivovalo ho, jak bezstarostně se dokázaly hašteřit u balení. Odložily strach jako nepohodlný kabát stranou, i když se zdálo navýsost jisté, že zbavit se ho nemohly. Budu se na to muset zeptat Stína, pomyslel si Hannes, ten dětem rozumí.

Aby taky nerozuměl. Děsit je bylo půl jeho živnosti.